RECENZE: Marné hledání skupiny Tokio Hotel

V roce 2009 vyšlo její album Humanoid, které bylo dobře přijaté fanoušky, hůře hudební kritikou. Poté se rozjeté soukolí zastavilo. Tokio Hotel mizeli ze scény a ještě loni se zdálo, že se na ní už nikdy neobjeví.

Oni ale od roku 2011 pracovali na tom, aby jako mladí muži našli novou hudební řeč. Není totiž dlouhodobě možné schovávat se za zranitelnou slupku mládí, byť to v minulosti tak dobře fungovalo a kvůli tomu jim mnozí odpustili řadu prohřešků i hudebních lascivností.

Výsledkem usilovné práce posledních tří let je nakonec nahrávka Kings of Suburbia. Je na ní jedenáct písniček, vychází v těchto dnech a ukazuje, že bez teenagerského kouzla a výrazné emo vizáže je Tokio Hotel průměrnou kapelou.

Rozhodla se vstoupit do světa europopu. Inspirovala se nejenom tanečními směry posledních deseti let, ale také osmdesátkovým popem. Ten byl zajímavý tím, že autoři tehdy psali silné melodie. Na desce Tokio Hotelu však žádná extra výrazná není.

Snaha o ni je zjevná, tvůrci však dokázali nabídnout pouze zajímavé fragmenty, ne celé skladby. I proto je nová kolekce na první poslech těžko vstřebatelná. Při něm je totiž nutno navyknout si na nový zvuk formace. Při dalších pak tu a tam vynikne nějaký part, například emotivní balada Invaded, refrén skladby Girl Got a Gun pro své exotické provedení nebo dobrá melodická linka v titulní písničce.

V dalších momentech se kapela trápí na všech postech. Zpěvák Bill Kaulitz nemá moc co zpívat a jeho hlas je natolik zkreslený, že není zřejmé, jaký vlastně dnes je. Kapela nemá moc co hrát, protože takto pojaté album dýchá hlavně skrze rytmus, dobré melodie nejsou na skladě a poněkud nedořešené je i leckde nejasné rozkročení mezi hudbou osmdesátých let a popovou modernou.

Je to průměrné album, které je schopno upoutat pozornost až tak na pátý šestý poslech. Připusťme, že když už se to stane, je schopno ji nějaký čas mít. Do chvíle, než v oblasti taneční hudby přijde někdo s něčím jiskřivějším, více vzrušujícím a melodičtějším.