Lenz pocházel z Východního Pruska a za druhé světové války působil ve válečném námořnictvu Třetí říše. Na konci války z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Po propuštění se usadil v Hamburku.

Lenz přiznával, že ho válečné zkušenosti poznamenaly, uvědomoval svůj podíl na nacistických válečných zločinech, a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji.

Nejznámějším Lenzovým dílem je román Hodina němčiny z roku 1968. Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”.

Válečné zkušenosti se objevují i v knihách Rukojmí a Cvičiště.

Vyrovnat se s minulostí

Zabýval se i otázkou působení a vysídlení Němců. Toto téma prostupuje knihou Vlastivědné muzeum, kde vypráví příběh muže, jenž zapálil ve šlesvickém Egelundu muzeum, které sám vybudoval a které připomínalo život v Mazursku před válkou. Bál se, aby nebylo zneužito.

Právě pro svůj přístup k německému vyrovnání se s minulostí byl Lenz často srovnáván s dalšími velkými jmény německé poválečné literatury Heinrichem Böllem a Günterem Grassem. Na rozdíl od nich se ale Lenz Nobelovy ceny za literaturu nedočkal.

Lenz se snažil o vyrovnání s německou nacistickou minulostí i na diplomatickém poli. Zasazoval se především o usmíření NěmeckaPolskem a s Izraelem. Spisovatelova osobní minulost ale zůstává sporná. V roce 2007 se objevily archivní záznamy, podle nichž byl Lenz v roce 1944 registrován jako člen nacistické strany NSDAP. Lenz sice přiznal, že byl členem nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend, tvrdil však, že žádost o vstup do strany nepodepsal a o svém členství prý ani nevěděl.

Lenz však reflektoval i aktuální německou společnost, což ukazuje román Vzor.