Je to divadlo pěkné, což o to, jen hůře dostupné. S lístkem do třetí řady se mi dostalo informace: „Půjdete úplně nahoru, doleva a pak zase dolů.“

A opravdu. Pokud vystoupáte po schodišti, ocitnete se teprve ve foyer. Tam se sice můžete vyvézt i výtahem, ale cesta hledištěm dolů vás nemine po svých. A je to dost příkrý sestup, protože hlediště má vysokou elevaci, nahrávající jistě dobré akustice i viditelnosti, nikoli však kloubům diváků. Schodiště má navíc nestejně vysoké stupně a původně nemělo ani zábradlí. To bylo do hlediště instalováno až dodatečně.

Pokud se vám o přestávce zachce se občerstvit, čeká vás opět příkrý výstup do bufetu ve foyer. A ti, kteří potřebují ulevit svým útrobám, si přidají ještě krátký sestup opačným směrem. Plus to celé nazpátek. Není divu, že hned první den si od diváků festivalu Divadlo 2014 budova vysloužila přezdívku Mount Everest.

Tohle divadlo holt opravdu není pro staré či jinak fyzicky znevýhodněné diváky. (Vozíčkáři se mohou vyvézt do foyer, ale pak je jim vyhrazena plošina za poslední řadou, blíž se prostě nedostanou.) A je to poněkud překvapivé vzhledem k faktu, že divadelní publikum zejména klasičtějších žánrů, jimž je hlavní sál Nového divadla určený, se rekrutuje spíše ze střední či starší generace. Že by radikální pokus o změnu ve složení publika?