Zůstat ve spojení s vynikajícím zpěvákem Mylesem Kennedym je na novince nejlepší Slashův tah. Fenomenální vokalista zazpívá v podstatě cokoli, je v tom jistý, pevný v polohách nižších i vysokých, nadto má jeho hlas energii a jiskřivost. V zásadě by on a Slashova kytara měli na vznik jednoho dobrého rockového alba bohatě stačit.

World on Fire má ale k takové podobě daleko. Trvá více než sedmasedmdesát minut, což je doba, která sice vyhlíží zajímavě, leč rozhodně není opatřena skvělými písněmi, jak by to mělo být. Většinou se dokonce nese ve stereotypním duchu, přitom na tak velké ploše se monotónnost vyprofiluje velice rychle.

Materiál na desce by si zasloužil větší různorodost. Té lze dosáhnout mimo jiné tím, že se při tvorbě počítá s větším žánrovým rukopisem. To se ale nestalo. Vzniklo ryze rockové album, zvukem navíc spíše vzývající období sedmdesátých až devadesátých let než dobu aktuální. Ne že by to bylo neočekávatelné, ale Slash už takto nahrál lepší počiny.

Obal alba World On Fire.

Obal alba World On Fire

FOTO: Warner Music

Nemá navíc už tak výrazné nápady na riffy, jako tomu bylo v osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy táhl kupředu stroj zvaný Guns N’Roses. Na World on Fire jsou zaměnitelné, chybí jim údernost a rocková provokace. Čekání na alespoň jeden dechberoucí je marné.

Přidáme-li k uvedeným výtkám fakt, že v textech nenajdeme žádné hluboké myšlenky, spíše sexuální narážky a v lepším případě slova o tom, že svět je na tom zle, dostaneme se k resumé, že nová Slashova kolekce přináší sérii výborně nahraných a zvukově živelných, leč v aranžích a melodických linkách banálních písniček. Vyšší jakost jim dává jen vynikající Kennedy u mikrofonu.

Slash: World on Fire
Roadrunner/Warner Music, 77:32

Celkové hodnocení: 55 %