Proč trvalo šest let, než jste se dostal k vydání nového alba?

Byly časy, kdy jsem vydával jedno album za rok a vždycky jsem k tomu byl pobízen nějakým vydavatelem. Před šesti lety jsme s Ivan Hlas Triem vydali album Láska jako oliva, ale další pobídky pak nepřišly.

Co pobídka přímo od vás?

Měl jsem jednu vysněnou desku. Chtěl jsem k jejímu nahrání pozvat kamarády, s nimiž jsem se v minulých letech setkával. Kromě Norbiho s Olinem ještě úžasnou rytmiku, bubeníka Jirku Zelenku a basistu Frantu Rabu. A vokalistky Andreu s Míšou a houslistu Vláďu Pavlíčka. Byla by to ale nákladná záležitost.

Neměl jsem žádnou vydavatelskou firmu a sám bych na to neměl peníze. Takže jsem to odložil.

Když jdu do rádia na rozhovor, pustí k němu mé starší písničky Aranka umí hula hop nebo Na kolena.

Nakonec sehrála roli náhoda. Před loňskými Vánocemi mi zazvonil telefon. Volali z vydavatelství Warner Music s tím, že zjistili, že mi letos bude šedesát, a bylo by tedy hezké k tomu výročí něco vydat. To byla ta pobídka.

Původně jsme se bavili o kompilaci starších písniček, nakonec jsme se ale dohodli na novince.

Nic ve zlém, ale nebyla by kompilace u příležitosti životního jubilea ekonomicky úspěšnější?

To je otázka a asi máte pravdu. Problém je, že u nás lidé po roce 1995 z rádia v podstatě neslyšeli nějakou mou novou písničku. Vydal jsem od té doby sedm desek a myslím si, že mnohé skladby na nich jsou opravdu povedené, žádná se nehrála.

Když jdu do rádia na rozhovor, pustí k němu mé starší písničky Aranka umí hula hop nebo Na kolena. Proto jsem prosazoval natočení nového alba.

Sesbíral jste na něj písničky, které jste za posledních šest let naskládal do šuplíku?

Tři jsme, pravda, už na koncertech hráli, ale ještě o loňských vánočních svátcích jsem napsal devět nových. Jednu krásnou muziku dodal Norbi Kovács, který také celé album aranžoval. Šlo to skvěle, dostal jsem se do rytmu, který k práci potřebuju. Připomnělo mi to období Šakalích let.

Tehdy mi zavolal Petr Šabach a řekl mi, že nějací mladí kluci z FAMU chtějí podle jedné jeho povídky natočit filmový muzikál a abych mu pomohl jim to rozmluvit. Tak jsme se setkali s Janem Hřebejkem a Petrem Jarchovským, což byli ti mladí kluci, a skončilo to tak, že oni přemluvili nás, abychom s nimi do toho filmu šli.

Říkal jste, že vás netěší, když v rádiích hrají vaše staré skladby. Zanevřel jste na některé?

Nezanevřel, to určitě ne. Šakalí léta mám stále rád, kvůli té době a nadšení, které je provázely. Jsem si ale jist, že předtím i potom jsem napsal a zpíval plno lepších písniček. Vadí mi hlavně, že se v rádiích nehrají ty novější. Vede to třeba k tomu, že se na můj koncert přijede podívat nějaký starší fanoušek a při setkání se diví, že pořád hraju, protože si myslel, že jsem už dávno skončil.

My ale s triem hrajeme v průměru deset až patnáct koncertů za měsíc a hrajeme na nich i písničky ze Šakalích let.

Které vaše písně jsou z vašeho pohledu nejlepší?

Vždycky, když se mě před vydáním desky na vydavatelství zeptali, kterou písničku bychom měli nasadit jako singl, ukázal jsem na jinou než všichni ostatní. Mám tedy trochu jiný vkus. Osobně ale pořád strašně rád hraju Miláčku, vrať se, kterou jsem napsal v osmnácti letech. Převzala ji řada jiných muzikantů a někteří ji nahráli nebo prezentují lépe než já. Například Jiří Šlupka Svěrák ji zaranžoval nádherně.

Z období Šakalích let mám rád pomalou Pod oknem, ve které zpívá Jakub Špalek a doprovází ho cembalo. Mám také rád Den šťastného koně.

Máte své favority i na nové desce?

Mám. Jsou to písničky Pro Elišku, Pod čepicí a Všude je ráj. Jsem přesvědčen, že kdyby se hrály v rádiích, stanou se z nich hity. Mimochodem, když jsme na firmě vybírali singl k nové desce, ve čtyřech případech jsme se shodli. To se mi nikdy předtím nestalo.

O čem je písnička Všude je ráj?

Mám mezinárodní kapelu. Norbi Kovács je Maďar narozený na slovensko-maďarských hranicích, Olin Nejezchleba je Moravák z Bzence a já jsem Pražák jako poleno.

Jednou na nás v určitém vypjatém momentu kdesi křičeli, že jsme podělaní Pražáci. Uvědomil jsem si, že je to vůči mým spoluhráčům nespravedlivé, a tak jsem napsal písničku o tom, že nikdo nemůže za to, kam ho čáp nebo vrána zanesou.

Se mnou chtěl čáp doletět možná až k moři, protože ho mám strašně rád. Byl ale unavený, zakroužil nad Prahou, usoudil, že tam je pro mě ten ráj, nechal mě tam a rychle zmizel.

Nejdřív jsem ale takovou malou anketou zjišťoval, jestli lidé ještě vědí, že kluky nosí čáp a holky vrána.

Stala se pro vás Praha tím rájem, jak to váš čáp zamýšlel?

Čím jsem starší, tím víc si to myslím. Přitom ale vůbec nejsem přesvědčen, že Praha je největší ráj na světě. Proto se ta písnička jmenuje Všude je ráj. Já se narodil v Praze, docela jsem ji poznal a je to pro mě magické místo.

Když jsem pak začal cestovat, utvrdil jsem se, že oproti jiným městům je opravdu zvláštní. Poznat ji ale úplně celou asi nelze. Pořád mě překvapují místa, na kterých jsem ještě nikdy nebyl. I v tom je pro mě její magie.

V písničce Pod čepicí je takový zvláštní smutek…

Je to vzpomínka na Václava Havla a není v ní východisko. Pod čepicí jsem ji nazval proto, že se říkávalo, že pod čepicí má ten, kdo je chytrý.

Mění se postupem času témata vašich textů?

Myslím si, že ne. Od začátku se snažím, aby byla udržena kontinuita s mými trochu naivními prvotními písněmi. Jedna věc se ale změnila. V roce 1969 jsem napsal protestsong, který měl velice mentorující text. Týkal se vstupu sovětských vojsk do Československa.

Dlouho se mi ten text líbil, ale jednou jsem si řekl, že je strašná hloupost takhle mentorovat. A tak jsem si všechny mentorské texty zakázal, a čím jsem starší, tím víc je nemám rád. Nedávno jsem slyšel v rádiu jednu píseň, kde nyní velice úspěšný autor a interpret mentoroval tak, až se mi udělalo fyzicky špatně.

Já se pokouším lidem dávat ve svých textech obrázky, které si mohou doplňovat. Jsou trochu navádějící, ale nechávám v nich velkou volnost.

Je pro vás těžké zpracovávat téma lásky?

Je to pro mě naprosto zásadní téma, mám ho prakticky v každé své písničce. Bez tématu lásky bych nemohl psát. Navíc mě strašně baví, protože existuje spousta možností, jak lásku prožívat a jak o ní psát.

Dávám si ale pozor, abych nebyl moc sentimentální. Určitý sentiment v textech mám rád, nesmí to k němu ale sklouznout moc. Všechno se musí nějak vybalancovat.