My Fair Lady v neoprenu není šílenost, ale někdy nutnost

O tom, že to není pravda, se přesvědčili divadelníci z Brna, kteří po dvou měsících pomohli uvést na svět nové zpracování muzikálu pro scénu pod širým nebem na břehu jezera Walensee v městečku Walenstadt ve východním Švýcarku. A právě přírodní scéna pod širým nebem se zdejším počasím v údolí pod dva a půl tisíce metrů vysokými kopci pro 2200 diváků byla jedním z technických rébusů, které bylo potřeba zvládnout. Ovšem to nebyl jediný problém.

Jak je známo, květinářka Líza v původní předloze mluví londýnským dialektem a i pro potřeby švýcarského představení bylo nutné s nějakým nářečím počítat.

„Jsme však v oblasti, kde se bez přehánění hovoří jiným nářečím v jedné obci a dalším v obci o deset kilometrů dál. A věděl jsem také, že publikum, které je zde opravdu náročné, budou tvořit nejen lidé z údolí kolem jezera, ale třeba i z 80 kilometrů vzdáleného Curychu, se kterým je sem výborné vlakové spojení, z blízkého Vaduzu či rovněž nedalekého Rakouska. Zdejší tvůrci se tím problémem velmi vážně zaobírali, zadali překlad a nechali přepsat londýnské nářečí do všem srozumitelného ,schwitzer deutsch‘ slangu a podle reakcí diváků si myslím, že se to podařilo,“ řekl Právu režisér představení Stanislav Moša z Městského divadla Brno, kterého produkce představení oslovila, aby inscenaci ve Švýcarsku režíroval a pomohl jako koproducent vytvořit.

Jak vzápětí dodává, byl to jen jeden z mnoha docela zvláštních úkolů. Představení, které běžně trvá přes tři hodiny, bylo totiž také zapotřebí zkrátit. A to dokonce o celou hodinu. Hlavním důvodem byla nutná návaznost na zdejší využívané a přesné vlakové spojení.

„Je fakt, že tento úkol jsem přesně nedodržel o celých patnáct minut. Něco jiného totiž bylo škrtat na stole a pak krátit na jevišti. Když však producent představení viděl, našly se jiné cesty, jak skloubit jízdní řád s muzikálem, například zkrácením pauzy.“

Další ojedinělá výzva byla pro tvůrce scény s dvacetimetrovou točnou. Monumentální kulisu Londýna totiž technici v Brněnských divadelních dílnách museli sestavit z pevného, a přitom odolného materiálu, kterému neublíží ani silné větry. Při jiném open air, které se zde konají každé dva roky, podobný problém podcenili. Scéna uletěla a už ji nikdy nenašli.

Přitom zdejší počasí je skutečně jeden z významných faktorů. Před dvěma roky z pětadvaceti představení třiadvacet propršelo. Hraje se však téměř za každého počasí. „Divadlo končí jen v případě, že fouká vítr víc než 80 kilometrů za hodinu nebo když začnou létat blesky. Pak se přeruší či odloží,“ popisuje Moša.

A právě počasí, kdy ani při dešti diváci neodcházejí, bylo výzvou pro kostýmní výtvarnici Andreu Kučerovou, která musela při tvorbě rób pro hrající dámy i pány počítat s velmi nezvyklým, ale občas nezbytným doplňkem. Je jím vodácký neopren, který se dává místo prádla. „Herci hrají pod širým nebem a při některých představeních, kdy voda jde z nebe a nese ji i vítr z hladiny jezera, by představení jen stěží dohráli.

I tak však je jejich výkon za mokra obdivuhodný, což jsme viděli mnohokrát na zkouškách a generálkách, které se hrály již v kostýmech a při kterých posledních deset dnů pršelo.“ dodává Andrea. Premiéra, do níž brněnský režisér vybíral německy mluvící herce konkurzy nejen ve Švýcarsku, ale i v Rakousku a Německu, se však odehrála před vyprodaným hledištěm (lístek stojí v průměru přes 2000 korun) a za skvělého počasí.

K úspěchu značným dílem také přispěl živý orchestr Městského divadla Brno a rovněž německy zpívané role v „brněnské“ korepetici. A jak se ve Švýcarsku sluší, slunce se za horské velikány schovalo a přestalo lidem svítit do očí prakticky na minutu přesně při začátku představení. A když se květinářka Líza konečně dočkala vyznání lásky, tleskalo náročné publikum nejen příběhu, ale také kumštýřům z 900 kilometrů vzdáleného Brna, které si už nyní objednali na příští open air.