Placht výtvarně čerpá z odkazu snové barevné poetiky Rousseaua i Chagalla, ale také ze syrové tvarové kompozice Pollocka či halucinogenní surreality Miróa. Právě díky nim a jejich schopnosti zformulovat takřka neuchopitelné si může dovolit hledat a nalézat ten nejlepší způsob, jak účelně spojit barvu s její symbolikou do jednoho výrazového prostředku. Překonává také kontradikci mezi abstraktním a konkrétním výtvarným jazykem.

Základem jeho obrazů jsou sice nefigurativní tvary, ovšem při pozorném ohledávání můžeme odhalit poloskryté tváře, části lidských těl, kvetoucí rostliny či rotující planety. Jako bychom nenápadně prošlapávali stezku v nekonečně neuchopitelné amazonské džungli.

Mezi spletenými liánami a pokroucenými kmeny velkých stromů vidíme či tušíme žhavé oči šelem nebo pomalované tváře lovců lebek.

Malíř Otto Placht má smysl pro ornament i výraznou barvu (V povětří, 2014).

Malíř Otto Placht má smysl pro ornament i výraznou barvu (V povětří, 2014).

FOTO: Jan Šída, Právo

Určitý pocit nehmotného tajemna navozuje Placht právě touto vizuální nejednoznačností. Věci spíše tušené svádějí člověka vymýšlet si vlastní příběhy i jejich pointy. Jsou tato díla více aztéckými mapami dávno zaniklých krvavých kultů, nebo spíše reminiscencí rajské zahrady?

Jak tedy Plachta vlastně uchopit? Klíčem může být samotný název výstavy. Slovo metaformy odkazuje k tvarům, které se posouvají za běžnou hranici vnímání. Nebo ho můžeme chápat jako přesmyčku termínu metamorfóza, tedy proměna. Proměna barevných ploch, která přesahuje naše prvoplánové posuzování transparentní okamžitosti.

Celkové hodnocení 80 %