Které z vašich rolí se vám nejdříve vybaví?

Pro mě je především velmi zavazující tu cenu přijmout a ptám se sám sebe, jak na to přišli. Ale pak si zavzpomínám na tu dlouhou dobu od divadla k filmu a zjišťuji, že se mi opravdu řady dobrých komedií dostalo. A byl to pro mě velký kompliment, protože se svým nudným vzhledem, v podstatě trochu protivným, nejsem člověk, od kterého by každý hned čekal legraci. Přesto jsem si užil v divadle i před kamerou. A když byl dobrý scénář od Svěráka a Smoljaka jako Kulový blesk a Vrchní, prchni!, tak jsem se s tím nudným obličejem opravdu hodil, protože oni se ve svém divadle tváří podobně.

Promiňte, ale nikdy mě nenapadlo, že byste měl nudný obličej…

Vidíte, a mě se lidé často ptali: Co ti je? A já odpovídal: Nic, to já jen tak vypadám… Prošel jsem vším možným od dramatu až po komedii a v tuto chvíli si uvědomuji, jaké jsem měl štěstí - od Krejčíkova Penzionu pro svobodné pány v divadle až ke spoustě filmů.

Ty role navíc byly velmi různorodé…

Všechno má své zákony. Na jedné straně třeba Jak je důležité míti Filipa od Oscara Wildea, to je humor s tváří Angličana, který má vnitřní úsměv. Hraje se vážně, zdánlivě nekomicky. A pak jsou nadsázky, kde je třeba se komediálně projevovat. Humor se zkrátka nedá ošidit, protože lidé se buď smějí, nebo ne. Pokusů je rozesmát je moc a komediálních filmů různých úrovní a stylizací také. Od klasických grotesek přes výborné české komedie až třeba po filmy Zdeňka Trošky, které mají také svůj úspěšný humor.

Je těžší hrát komediální role v divadle, nebo před kamerou?

Jednoznačně v divadle. To je test. Pokusíte o nějaký vtip nebo gag, a když se lidé nesmějí, je to jasné varování: Pozor, tohle nefunguje. A pak se zase najednou zasmějí někde, kde to nečekáte. Diváci, to je ta největší škola humoru. Zkušenost z divadla pak můžete před kamerou využít, ale kontakt s publikem rozhoduje.

Jaký humor máte rád?

To víte, že ani mě jako diváka nebaví dívat se na každého a na všechno. Tak to přece máme všichni. Je spousta výtečných herců, ale každého zaujme jen někdo a o těch ostatních si řekne, že jsou také dobří, ale jiná krevní skupina. Oblast kumštu, a humoru zvlášť, je neměřitelná, to se nedá nadiktovat ani naplánovat. Můžete se pořád jenom znovu a znovu pokoušet – a když pak něco vyjde, je to moc příjemné.

Zažil jste tedy i nečekaný úspěch?

Samozřejmě, a snad nejvíc u filmu Vrchní, prchni! Tam jsme to vůbec nečekali a já měl velké pochybnosti: vždyť to je o chlapovi, který okrádá lidi a pak ho zavřou – jaká je to komedie? Jenže autoři začali všechny situace dělat tak zábavné, že dnes je to kultovní film. Tehdy jsem doslova zíral, když to v Blaníku hráli týden, druhý, dva měsíce… A pak si můžete naplánovat, že bude úspěch a smích – a nic.

Co si myslíte o současných českých komediích?

Sleduji je spíše příležitostně. Komedie představuje nejtěžší žánr a jde o to, kdo dostane příležitost se v nich projevit. Talentovaných herců je hodně, ale záleží na scénáři a na režii, komu se nakonec podaří lidi rozesmát. Dojetí nebo strach z publika můžete cítit, ale smích prostě slyšíte, nebo ne.