Titul jste si vybral sám?

Vybral mi ho překladatel a teatrolog Martin Hilský. Líbila se mu má inscenace Povyku v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, a tak mě přemluvil, abych ji nastudoval znovu pro Letní shakespearovské slavnosti.

Vaše inscenace Veselých paniček windsorských se na Hradě hraje už šestým rokem…

Heč! Když je komedie dobře udělaná, vydrží mnoho repríz. Mou inscenaci Brouka v hlavě uvádějí v pražském Divadle na Vinohradech od roku 1997 a pořád je vyprodáno. Podobně je tomu s mými inscenacemi, které jsem dělal doma i v zahraničí.

V čem vězí úspěch vašich inscenací?

Komedie se musí umět nacvičit pečlivě a tak, aby to herce těšilo. Snažím se pomáhat hercům, aby ve vzájemné souhře tlumočili text hry a aby komedie měla pevný půdorys, který vydrží na jevišti mnoho let. Držím se zásady, že divadlo patří hře a hercům, nikoli režisérovu egu.

Pomáhám jen, radím hercům a nestojím o to, abych z inscenace trčel. Má představení nejsou okázalá, nepřitahují snoby, ale diváky. Umění patří lidu, řekl kdysi Zdeněk Nejedlý. A i když to byl zloduch, je to i mé heslo. Lidé mají právo dostávat takové umění, jakému rozumějí, protože když ho nemají, tak se nechají oblbovat kýčem.

Ale tak tomu bylo přece vždycky.

Pamatuju si na léta padesátá, kde se všechno přísně dělilo na umění pokrokové, tedy socialistické, a buržoazní, tedy reakční. Zdá se mi, že se to dnes tak trochu opakuje. Co není odvážné, neobvyklé, hledající, ba i provokativní, je z hlediska kritiků reakční a zpátečnické. Cení se pokrok pro pokrok a při tom se řemeslo, zkušenost, umění navazující na předchozí generace ztrácí. Současné umění se lidem vzdaluje, protože se k nim obrací zády.

V inscenaci Mnoho povyku pro nic máte mladé obsazení. Jak jste k němu dospěl?

Pro tuhle Shakespearovu hru je to tak lepší. Herečky a herci, se kterými Povyk secvičuju, jsou půvabní a svěží. Až na malé výjimky s nimi pracuju poprvé. Poznávám je během zkoušek a jejich letorám přizpůsobuju role. Je to zábavné.

Jsem na takový způsob práce zvyklý z Německa, Maďarska či Švédska, kde jsem mohl poznávat herce až během zkoušek. Snad mám výhodu v tom, že rychle odhadnu, jakou má nový herec osobnost. Nežádám od nich, aby šli proti svému typu, ale aby v sobě tu osobnost nacházeli.

Nicméně ve filmu jste po léta pracoval s okruhem svých herců…

Jenže i oni mi bohužel do značné míry umřeli. Hrušínský, Čepek, Štibich a další. Je mi po nich smutno. Ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále anebo v Donšajnech je už jen málo herců kamarádů, s nimiž jsem byl zvyklý pracovat. Ale díky těm filmům mám zase nové kamarády a kamarádky.

Podle čeho si herce vybíráte?

To je jednoduché. Představuju si, jestli bych se s ním snášel na společné dovolené. A když vím, že bych s ním na dovolené nevydržel, tak ho neobsadím. Před hvězdami posedlými vlastní dokonalostí a ctižádostí dávám přednost lidem vstřícným, které hraní baví.

Znamená to, že režisér musí být obdařen jistou dávkou psychologie a empatie?

Hlavně empatie a také diplomacie. Nepamatuju si, že bych měl kdy s někým potíže. Ano, občas se při zkouškách křičí, ale důležité je, aby se herci na představení těšili. To diváci bezpečně poznají a těší se také. Není pro mě nádhernější pocit než dívat se z jeviště na rozzářené obličeje lidí, kteří tleskají vestoje. Zažil jsem to často v Divadle na Vinohradech a utvrdilo mě to v přesvědčení, že divadlo, které lidi těší, má smysl.

Píšu o tom ve své knížce Rozmarná léta. Vždycky jsem byl jako divák vděčný, když jsem odcházel z divadla nebo kina obohacen, očištěn, s pocitem katarze, nikoli deprese. Dnešní kult ošklivosti, surovosti a hnusu mě děsí. Viděl jsem v poslední době na festivalech spoustu filmů, kde převládalo smetiště, špína, hnus, násilí. Už jsem moc starý, abych se na to chtěl dívat.

Jak se po takovýchto zážitcích, které nám vstupují denně do života, udržet v dobré psychické kondici?

K stáru jsem se naučil dívat se na věci s odstupem, s jakým bych se na ně díval za rok za dva, případně se na věci, které mne osobně trápí, dívat tak, jako by se staly někomu jinému. Chce to zapojit rozum a ten může poskytnout jistý klid. Nejde o to si něco nalhávat, lakovat na růžovo, ale umět se smířit i s tím, co není právě růžové.

Měl jsem v životě víc štěstí než rozumu – jednak díky náhodám, ale taky proto, že jsem se naučil své průšvihy brát s odstupem. Člověk se nesmí nechat ovládnout černými myšlenkami, musí se věcem, které se jeví truchlivými, dokázat i smát. Čtu noviny, dívám se na televizní zprávy a směju se, abych nemusel brečet.