Pokud se nemýlím, Gustav Mahler je váš oblíbený autor.

Je to tak. Mahler není skladatel, který by se dnes a denně hrál. Seznámila jsem se s ním díky panu dirigentovi Bělohlávkovi, který mě před asi třiceti lety obsadil na záskok do sólového partu Mahlerovy symfonie. Byla jsem tenkrát čerstvou vítězkou Pražského jara. Velmi rychle jsem se ji naučila a myslím, že se mnou byl spokojený. Jeli jsme tenkrát i na vystoupení do Lipska a měli jsme tam velký úspěch.

Já už ale měla angažmá v Drážďanech. Uměla jsem slušně německy a znalost řeči pozitivně ovlivnila mé vnímání Mahlera, Wagnera i dalších německých autorů. Uvědomila jsem si, že nejenom melodie skladeb, ale i texty jsou nesmírně důležité. Díky tomu, že dnes znám němčinu v mnoha jejích nuancích, jsem schopna písně interpretovat přesvědčivě. I proto jsou mnozí němečtí autoři mou uměleckou láskou. S jejich skladbami se dokážu ztotožnit.

Studovala jste němčinu takříkajíc do hloubky kvůli německým autorům?

Láska k Mahlerovi byla na začátku, proniknutí do nejtemnějších koutů jazyka vznikalo jako vedlejší produkt. Vzhledem k tomu, že jsem v tehdejším Československu nenašla – kromě operety a muzikálu – uplatnění a svým způsobem jsem byla poslána zpět k šibřinkám, jak se tenkrát vyjádřil nebožtík dirigent Košler a tím mi vlastně velice pomohl, odešla jsem do operního studia v Semperově opeře v Drážďanech. Byli tam ze mě tak nadšení, že ze studia, které trvá tři roky, mě vzali do operního souboru jako sólistku už po dvou letech.

Zpívala jsem velké role, má kariéra šla nahoru a po dvou letech angažmá v drážďanské opeře už jsem byla sólistkou berlínské Státní opery. Po revoluci jsem začala jezdit po vystoupeních na Západě.

Když jsem ale přišla do Německa, uměla jsem v němčině leda tak pozdravit a poděkovat. Začala jsem ji samozřejmě studovat a postupně jsem se ji naučila v celé šíři a kráse.

Myslíte si, že když zpívá Mahlerovy skladby někdo, kdo němčinu dobře neovládá, není jeho výkon stoprocentní?

Textu můžete porozumět, když se seznámíte s překladem. Někdy se však přebásňuje tak, aby to vypadalo hezky, ale význam není úplně přesný. Myslím si tedy, že dobrá znalost originálního jazyka je významnou předností.

Jaké jazyky ještě ovládáte?

Pouze češtinu a němčinu. Zpívám sice ve francouzštině, italštině, angličtině nebo latině, musím ale přiznat, že mě to netěší tolik jako zpívání v němčině.

Co můžete jako interpretka přidat klasickým skladbám nového?

Každý interpret je médium. Autor, který skladbu napíše, měl představu, jak by měla znít. Interpret si s ním už o tom ale nemůže promluvit, protože autor nežije. Někteří interpreti sice tvrdí, že přesně vědí, jak by mělo být dílo interpretováno, v současné době se to týká zvláště barokních skladeb, já si ale myslím, že je to póza.

Muzika, kterou ráda interpretuji, mě vnitřně oslovuje a dráždí. Mám pocit, že ji na pódiu nebo ve studiu musím vyjádřit přesně tak, jak to cítím, a jsem přesvědčena, že to tak je správné. Pokud na to má někdo jiný názor, tak mu ho neberu.

Mění se po letech vaše interpretace některých skladeb?

Mahlera interpretuju už asi třicet let. Myslím si, že se časem ta šílená tragičnost a smutek mění v jasnější náhled na věc a přesvědčení, že všechno nemusí být tak chmurné. Možná už dostává v mé interpretaci o něco jasnější barvy.

Mahler totiž mluví v osmdesáti procentech svých skladeb o smrti. Já už ale mám za sebou kus života a na řadu věcí hledím trochu jiným pohledem než před lety.

Zkoušela jste někdy nějakou skladbu napsat?

Nikdy, a vůbec mě to neláká. Jsem interpretka a myslím si, že se mi to daří. Také si myslím, že by měl člověk dělat věci, které mu jdou a dělá je rád. Upřímně řečeno, špatných autorů je kolem nás spousta. Ať si skládají oni.

Máte přesto mezi současnými autory někoho oblíbeného?

S moderními autory vážné hudby mám trochu problém. Byla jsem například v únoru na festivalu moderního umění v Paříži a na jednom představení lidé seděli se zacpanýma ušima a vůbec si nevšimli, že už skončilo. Bylo přesto plno a já nechápala, proč na to ti lidé šli. Ptala jsem se sebe sama, kam to může jít dál.

Dostávám domů spoustu not a skladeb s tím, abych se na ně podívala a vyjádřila se, jestli bych je nechtěla zpívat. Mám ale naštěstí dost jiné práce.

Máte ve své profesi nějaký sen?

Samozřejmě. Můj hlas se přirozeně vyvíjí a k lyrickému mezzosopránu přibývají dramatické akcenty, které mi dovolují pustit se do něčeho nového. Ráda bych zpívala třeba Kostelničku v Jenůfě, Klytaemnestru v Elektře a podobně.