Vaše rodina prý byla proti tomu, abyste se stal hercem. Kdy vás vzali její členové na milost a pochopili, že herectví je důstojné povolání?

Po pravdě řečeno, nikdy se mi nepodařilo je přesvědčit. S výjimkou matky. Ta se mě vždycky zastávala a podporovala mě navzdory názoru zbytku rodiny.

Nemrzelo vás nikdy, že jste komik, ne vážný herec pro klasická divadelní díla?

Je pravda, že například role v hrách Dostojevského mě vždy velice lákaly. Ale osud tomu chtěl, abych šel nejprve cestou komediálního herce. Ovšem teď ve stáří jsem se konečně dočkal i těch vážných rolí.

Má to komik v něčem jednodušší než třeba herec ve vážných dramatech?

Naopak. Komik to má mnohem složitější. Musí umět rozesmát diváky, a to je často nelehký úkol. Navíc velice brzy pozná, když se mu dílo nedaří. Lidé se prostě nesmějí a on je na pódiu najednou naprosto zbytečný.

Režírujete také své vlastní filmy. Je těžké zároveň hrát i režírovat?

Je to velice složité a také vyčerpávající. Něco jiného je být někým veden jako herec a něco jiného je stát za kamerou. Navíc pohled skrze kameru je dosti odlišný a člověk musí umět s touto rozdílnou optikou zacházet, aby dosáhl žádoucího výsledku. Za kamerou jste vždy objektivní a před ní naopak subjektivní.

Režisér Jiří Menzel ve svých pamětech píše, že mu vadilo, když jako herec a režisér současně mejkapem zapatlal objektiv kamery. Měl jste podobné problémy?

Ne, neměl. Jiří Menzel také hraje? To jsem nevěděl. Ale jako režiséra ho mám opravdu velice rád. Nikdy jsme se však bohužel osobně nesetkali. Vždycky se mi velice líbily filmy české nové vlny šedesátých let, kam Jiří Menzel patří. Znám je, protože jsem v mládí chodil do jednoho malého kina, kde je tehdy uváděli.

Je příběh filmu Hračka, kde hlavního hrdinu terorizuje kluk z bohaté rodiny, skutečný?

To bychom se museli zeptat scenáristy. Já si to ale nemyslím. Ten příběh chápu spíše symbolicky, vždyť je mnoho bohatých rodičů, kteří se o své děti nestarají, jen si je kupují a vytvářejí z nich citově ploché bytosti.

S naší zpěvačkou Ivou Frühlingovou jste nazpíval skladbu La Chanson De Pierre. Uvažoval jste někdy o dráze popové hvězdy?

Ne, ale líbilo by se mi to. Je to zvláštní, ale já si nikdy nemohu vybavit ten písňový text. Je to velice paradoxní, protože jako herec nemám s učením a vybavováním textů naprosto žádný problém. Nevím, čím to je...

Před několika lety jste v rozhovoru mluvil o tom, že byste chtěl v Čechách koupit půdu a pěstovat na ní víno. Je to stále aktuální?

Ano, tato možnost se mi skutečně nabízela. Ale nakonec jsem zjistil, že by to bylo obtížně realizovatelné. Mám své vinařství ve Francii, což je zhruba osm set kilometrů odtud. Těžko bych mohl zvládat kvalitně obhospodařovat dvě vinice, které by byly od sebe tak vzdálené.

Je těžší být dobrý vinař, nebo dobrý herec?

To je obtížné srovnávat. Jedinou souvislost vidím v tom, že v obou případech má člověk touhu být věrný sám sobě. Vytvářet film i pěstovat víno souvisí s touhou potěšit lidi a vytvořit mezi nimi bratrství a soudržnost. Vidět film v kině s ostatními je přece jen něco jiného než koukat sám doma na televizi. Stejné je to i s vínem. Pít ho osaměle v prázdném pokoji, to také není přece příliš veselé. V obojím případě je skvělé sdílet zážitek společně s přáteli.