V předmluvě uvádíte, že publikace vychází z vaší dizertační práce. Byl to hlavní popud pro vznik díla?

Protože jsem vystudoval současně fotografii i dějiny umění, obě polohy spojuji. Jak ukazuji v knize, až na výjimky se historici umění o fotografii příliš nezajímali, nebyli v tom ani vzděláváni. Nyní se situace lepší, ale málokdo zná starší práce, přesnou terminologii nebo kontext. Proto mi přišlo žádoucí vytvořit antologii nejdůležitějších teoretických textů, manifestů, dokumentů. Vyšla v roce 2010. Nyní jsem na ni navázal a vydal knihu, kde sleduji, jak se od roku 1938 do roku 2000 proměňovaly významy pojmů, byly přijímány a pojmenovávány nové tendence, jak se psaly recenze, monografie nebo vyprávělo o proměnách české fotografie.

Bylo obtížné shánět dobové fotografické magazíny i odbornou literaturu?

Jako teoretik se zabývám fotografií od roku 1992. A po celou dobu jsem si vyhledával v knihovnách texty, které jsou přínosné nebo na které bylo často odkazováno v jiných pramenech. K některým článkům nebo textům v katalozích jsem se dostával obtížně, protože byly zveřejněny v malém nákladu nebo dnes patří k bibliofilským raritám. Chtěl jsem, aby to měli studenti a další badatelé snazší. S kolegou z univerzity Alešem Kunešem jsem už dříve spolupracoval na Čítance z teorie fotografie, která přibližovala překlady známých zahraničních odborných statí. A bylo tedy logické, že se časem budu muset vrátit i k českým textům.

Proč jste si vybral za výchozí rok knihy zrovna rok 1938?

Jistě, nabízelo se, abych třeba zpracoval téma od oficiálního vzniku fotografie v roce 1839 až do dneška. Jenže kniha by byla příliš rozsáhlá. Navíc se ranému období fotografie tolik nevěnuji, předpokládá to úplně jiné znalosti a zkušenost. Meziválečné období už bylo několikrát, i když dílčím způsobem, zpracováno. Takže jsem se omezil na rozmezí let, které je mi blízké, pro nás je nedávné a současně mu zatím nebyla věnována pozornost.

Proč je u nás fotografie stále nedoceněná?

Proděláváme zajímavý vývoj. Meziválečná fotografická avantgarda byla na čele světového dění a svět to dnes stále více oceňuje. V padesátých letech u nás vznikly první dvě fotografické galerie v Evropě, začaly vycházet dvě edice monografií a například vůbec první monografie fotografa Henriho Cartiera-Bressona vyšla u nás. Na druhé straně čeští historici umění věnovali velký prostor tomu, aby fotografii oceňovali jen jako pomocný vědecký nástroj, a prosazovali tezi, že fotografie nikdy nemůže být jedním z výrazových prostředků umění. Muzea umění odmítala fotografii zařazovat do sbírek ještě do nedávné doby. Tomuto odmítání fotografie se v knize věnuji opakovaně v různých obdobích. Nakonec přežívá až do současnosti. S odstupem tří čtyř desetiletí přebíráme trend ze západní Evropy, kde galerie a sbírkotvorné instituce začaly fotografii přijímat v sedmdesátých letech. Byl bych rád, kdyby obě mé knihy napomohly prohloubit povědomí o české fotografii a poněkud poupravily názor na ni. Ovšem je to pomalá a dlouhodobá práce.