Zjevení finské prozaičky Lipsonové

Žádné osobní zážitky ze školy, mileneckého vztahu, žádný smutek nad nemocí nejbližších. Vše je takřka doslovené, aby čtenář nemohl pochybovat o tom, co si má myslet. V podání Lipsonové, profesí lékařky, která si kdysi zařídila stáž v Olomouci ještě plné vojáků z posádky Sovětské armády, jde o příběhy „těch druhých“.

Všechno začíná natáčením filmu v Olomouci, ve kterém se dva sobě cizí herci mají vžít do partnerského vztahu Tomáše Vorszdy a jeho manželky Esther Vorszdové. Následují scény plné otázek, stejně jako zamyšlení nad větou připomínající zřejmě nacistický rozsudek „jménem lidu“, který se v rodině pojednou objeví v době míru jako relikvie.

Lipsonová pak sleduje vztah herečky a mladíka, už ne neznámého herce, ale nakonec i příběh skutečné Esther a Tomáše, kteří se pod vlivem náhody ukryjí u domácí Němcové, jejíž pohled na vše je starosvětský.

Nejpůsobivější jsou scény v další generaci, kdy se finská dívka Kerstin setkává na pražské vysokoškolské koleji se synem Vorszdových Janem, jehož v době Palachovy smrt označuje jako Pochodeň č. 0. Pozornost Bezpečnosti vzbudil nákupem mnoha litrů benzínu v kanystru. Přesto se nehodlá účastnit Palachova pohřbu, protože jeho čin jako hrdinský nechápe.

Ve všem je plno tajeného, což dopřává prostor čtenářově fantazii. Po delší době je to zase úplně jiná próza, než se píše u nás. Pokládá řadu až existenciálních otázek – zvláště v poslední části. Evidentně však spojujuje evropské národy, a tak není divu, že Katri Lipsonová spolu s dalšími jedenácti prozaiky od Belgie přes Bosnu a Hercegovinu, Estonsko až po Kypr získala loni Cenu EU za literaturu. Plným právem.