Říká se, že jste se s Piercem Brosnanem, Imogen Pootsovou a Aaronem Paulem při natáčení hodně skamarádili, je to pravda?

Naprostá. Vůbec jsme se nechtěli opustit, vídali jsme se hodně i po natáčení.

Je vznik takového přátelství mezi herci obvyklý?

Ne, je to docela nezvyklé. Mám sice několik přátel, s nimiž jsem pracovala, ale nikdy to nebylo tak silné. Dokonce jsme se už při natáčení domluvili, že pokud film půjde na festival v Berlíně, pojedeme všichni – ať budeme kdekoliv dělat cokoliv. Že musíme být na světové premiéře všichni. A vidíte, vyšlo to!

Hrajete Maureen, matku postiženého chlapce. Jak jste se na roli připravovala? Sháněla jste informace o postižených lidech?

Ano, strávila jsem nějaký čas v terapeutickém centru a sledovala terapii mladého chlapce s jeho matkou. Terapeuti nám ukázali, jak se pohybovat a chovat, aby to působilo přirozeně. Všichni byli moc vstřícní a pomáhali nám. Vlastně mi tam bylo krásně.

Toni Colletteová si natáčení s kolegou Piercem Brosnanem užila.

Toni Colletteová si natáčení s kolegou Piercem Brosnanem užila.

FOTO: A-Company

Jak si vy sama umíte v životě poradit se složitými situacemi?

Jak stárnu, uvědomuji si, jak se všechno mění. Když je člověk mladý, má pocit, že to tak zůstane celý život. Postupně začne poznávat, že to tak nebude, že se život mění, jednou je člověk nahoře, podruhé dole… Už jen to, že si tohle uvědomuji, mi pomáhá. Každý chce být šťastný, to je normální. Ale nemůžete být šťastní bez zkušeností s opačným stavem. Jde to ruku v ruce.

Zaujalo vás, že film Dlouhá cesta dolů začíná pokusem o sebevraždu?

Ohromně! Nick Hornby je nesmírně originální a unikátní ve způsobu, jakým poukazuje na věci a postavy, které tvoří, a na jejich kombinaci. Každý je jiný, ale všichni jsou velmi provázaní.

O tom víte asi hodně už z adaptace Jak na věc, kde měla vaše postava také sebevražedné sklony…

Já jeho knihy prostě miluji, jsem jeho velký fanda. A týká se to i jeho fejetonů a krátkých časopiseckých textů.

Máte se svou postavou Maureen hodně společného?

Já Maureen miluju. Ráda hraji role, které se mnou nemají společného vůbec nic. Ale vím, že kdyby ji hrál někdo jiný, byla by i ona absolutně jiná, takže v ní musí být přinejmenším odraz toho, jak já ji vidím a cítím. V každé postavě musí být část mne. To je na té práci zábavné.

Mluvila jste do toho, jak bude vypadat?

Ano. V knize je starší a já jsem si ji vždycky představovala trochu jako podivínku. Je velice stydlivá. Já dokážu být zticha, ale stydlivá rozhodně nejsem. Bylo docela obtížné k ní najít cestu. A přiznám se, že mi v tom moc pomohly kostýmy, její šatník.

Zajímá vás móda?

Ano. Ačkoliv dříve mě moc nezajímala. A i teď mi záleží především na tom, jak se cítím a co odpovídá mojí náladě.

Jste ještě pořád doma v Austrálii, nebo už v USA?

Můj domov je kufr. Jsem ze Sydney, vždycky tam budu doma, ale se svým kufrem žiju už více než polovinu života. Zvykla jsem si na to. Stěhovat se z místa na místo je dnes pro mne snazší, než být na jednom místě. Zatím nejdéle jsem v New Yorku. S mou šestiletou dcerou jsme tam už půl roku a zůstaneme do června.

Jak si organizujete život, když se musíte tak často stěhovat?

Já jsem velice organizovaný člověk, mám to v sobě.

Poznávají vás lidé na ulici často?

Ano, stane se, že mě poznají. Ale spíš je to tak, že jdu s někým a ten mi řekne, že se na mě někdo dívá. Ale já to nevidím. Naučila jsem se to nevidět. Pokud se mnou nemluví.

Otravuje vás, když vás osloví?

Ne, neotravuje mě to. Většinou je to velice milé. Chtějí jenom říct ahoj nebo děkuju, prostě něco pozitivního.