Bystrouška je vaší první režií Janáčkovy opery. Jaký máte k Janáčkovi vztah?

Janáčka miluju už od dětství. Moje maminka mi zpívala kousky z jeho Zápisníku zmizelého, a když mě táta začal v pubertě seznamovat s vážnou hudbou, Janáček samozřejmě nesměl chybět. Vzhledem ke svému vztahu k autentickému folklóru mám z jeho operního díla nejblíže k Její pastorkyni a Bystroušce.

Do role Revírníka jste obsadil netradičně dva mladé barytonisty, Svatopluka Sema a Jakuba Kettnera. Souvisí toto obsazení s vaším výkladem opery?

Hledal jsem pro Revírníka příběh odpovídající Bystroušce, která prožije celý život od mládí přes lásku, svatbu, rodinu až po smrt, což Revírník v libretu nemá. Ale pokud mám vystihnout Janáčkovu paralelu mezi zvířecím a lidským světem, nesmí scházet i oblouk jeho stárnutí. Našel jsem ho ve vztahu k Terynce, jejíž cenu si uvědomí, teprve když ji ztrácí. Přichází životní krize, a to právě ve chvíli, kdy umírá i Bystrouška, jež pro něho představuje ztělesnění vůle ke svobodě. Tyto dvě ztráty ho zlomí. O to silněji by mělo vyznít nádherné finále, které přináší smíření s řádem světa a koloběhem života. „A lidé budou chodit s hlavami sklopenými a budou cítit, že šlo vůkol nich nadpozemské blaho,“ zpívá se v něm. Je v tom vyrovnání, moudrost a pokora. Ale o tom všem se špatně mluví, přijďte se na Bystroušku podívat.

Uvažoval jste při obsazování o konkrétních pěvcích?

Vždycky tak uvažuju, takže mi bylo od začátku jasné, že pro Bystroušku chci Lenku Máčikovou, s níž mám výborné zkušenosti z práce na barokní opeře. Pro mou filozofii operní režie je důležité, aby role zpívali nejen výborní pěvci, ale i lidé herecky tvární. Sebeoriginálnější režijní koncepce, není-li naplněna přirozenou a srozumitelnou hereckou akcí, nemůže ve výsledku fungovat.

Kostýmy vycházejí z módy dvacátých let minulého století. Byla to náhoda, anebo záměr související s vaší zálibou v hudbě tohoto období?

To byl nápad kostýmní výtvarnice Kateřiny Štefkové. S mou oblibou dvacátých let to tentokrát nemá nic společného. Spíš s tím, že Janáček Bystroušku komponoval v letech 1922– 1923. Ale mně i celému týmu se toto řešení líbilo, protože jsme nestáli o roztomilé zvířecí čumáčky, ouška a kožichy. Ze zvířecího světa tu zbyly huňaté ocasy doplňující lidské odění. Zvířecí svět jsme chápali metaforicky, jako když o nějakém člověku řeknete, že je vůl, pavouk nebo zmije.

Co vás čeká po Bystroušce?

Budu se věnovat dokončení české verze televizního filmu a DVD podle Gluckova Orfea, který měl začátkem února premiéru na festivalu Avant Premiere v Berlíně. Orfea a Euridice v něm vytvořili kontratenor Bejun Mehta a Eva Liebau a hudební nastudování je dílem Václava Lukse a jeho Collegia 1704. Natáčeli jsme na iluzivním jevišti a v zákulisí jedinečného barokního divadla na zámku v Českém Krumlově a film je naším příspěvkem k letošnímu třístému výročí narození velkého reformátora opery Christopha Willibalda Glucka.