Proč v Praze vystavujete až po více než čtyřech letech?

Ze dvou důvodů. Zaprvé je Praha doslova přecpaná výstavami a já si myslím, že i lidé v menších městech nebo na vesnicích mají právo na umění. A pak galeristé z metropole se občas chovají prapodivně. Často se stává, že chtějí příspěvek na nájem. To je, jako bych já po nich žádal finanční výpomoc na nájem svého ateliéru.

Jak jste přišel na nápad vytvářet šperky ze starých snowboardů?

Kdysi jsem už dělal s materiálem z lyží a po letech se mi zachtělo zpracovat něco podobného. Ve snowboardech je použito všechno možné, především měkké topolové dřevo a sklolaminát. Ale přesné složení neznám a není ani podstatné. Pro mě je důležitý fakt, že materiál, ze kterého snowboardy vyrábějí, je průsvitný.

Kde snowboardy na výrobu šperků sháníte?

Je jedno, jestli je použitý, či zcela nový. U mě v ulici je servis, takže to byla hlavní zásobárna. A dokonce mi jeden výrobce prken věnoval snowboard jako dar. Byl bych rád, kdyby ty šperky inspirovaly lidi k vlastní tvorbě nebo erotickému prožitku.

Proč vlastně tolik s materiály experimentujete?

Za třicet let, co se pohybuji ve sféře umění, mi prošlo pod rukama asi dvacet různých materiálů. Dělal jsem se dřevem, polodrahokamy, vrstveným plastem, bronzem i titanem. Musíte vždy hledat i odpovídající nástroje a nářadí. Procházíte procesem od obyčejného ručního obrábění dřeva až po jemnou práci se soustruhem či frézkou. Žádná technologie, pokud jste otevřený, pak pro vás není nedostupná.

Víte už předem, jak bude výsledný šperk vypadat?

Do značné míry ano. Se základním tvarem, který vyříznu, už musím nějak umělecky žít. A hlavně mít představu, jak s ním budu nakládat dál. Ale detaily se často nějak promění.

Vystavujete pouze brože. Budete vyrábět i ostatní typy šperků?

Ne, to už jsem dělal dříve. Brož je nejsvobodnější forma šperku, při její výrobě mohu být nejvíce sochařem. Je to pro mě stejná plastika, jako když dělám sochu z kamene. Jestli se bude hodit dámě k róbě, mě vůbec nezajímá. To je spíše bonus. Obraz máte na určitém místě na stěně, sochu na zahradě, ale šperk je stoprocentní umělecké dílo, které můžete mít stále při sobě.

Uživí vás tvorba šperků?

Dá se tím uživit, ale musíte mít lidi, kteří vás znají především za hranicemi této malé země. Mám to štěstí, že mě po třinácti letech života v USA zná poměrně dost galerií a sběratelů. A ti mě živí. Kdybych byl odkázán na tuzemské sběratele, zřejmě bych zemřel hlady. Jako pedagoga by mě totiž stejně nikdo nezaměstnal.

Na aktuální výstavě má kromě vás své obrazy i mladá malířka Jana Šárová. Pomáháte jí?

Musím s Janou Šárovou vystavovat! Ona je pro mě svým velkým talentem a uměleckým vzděláním věčnou inspirací. Jestli existuje ideální vyjádření slova múza, tak je to pro mě právě ona. Všechny brože vznikly díky tomu, že se známe.

Víte už, kudy se bude ubírat vaše další umělecká cesta?

Mám u jednoho kamaráda kus nefritu. Rozřeže mi ho do určitých tvarů a já pak budu tyto části vybrušovat do erotických křivek. Rád bych výsledný výraz dotáhl zase o kus dále. Díky průsvitnému nefritu toho lze docílit. Třeba budu jednou dělat i umělecké autoerotické pomůcky. Erotika totiž může zprostředkovat vnímání umění a ukázat lidem, že umění je pro život velice důležité.