Vznikli jste z punkové formace Johnny And The SelfAbusers v roce 1977. Byla to doba, kdy punk britské scéně vládl. Proč jste se s ním poměrně záhy rozešli?

Rychle jsme z něj vyrostli, trochu jako když se z housenky vyklube motýl. Na punku nás bavila jeho energie a přístup k životu, myšlenky rebelie. Než přišel, všichni si mysleli, že aby se stali oblíbenými muzikanty, musí mít hudební vzdělání, hrát alespoň jako Eric Clapton a bydlet v Londýně, kolem kterého se vše točilo.

Neposlouchal bych kapelu jenom proto, že se společensky angažuje

Punk tuhle představu odmítl a přišel se svými třemi akordy a pravdou. Lidé v Manchesteru, Glasgow a dalších městech, kteří si předtím nedovedli představit, že by to mohli dokázat, si uvědomili, že je všechno možné.

A nešlo jen o hudbu. Někdo začal šít oblečení, jiný vydával časopis, někdo začal psát filmové scénáře nebo knihy. Byla to úžasná psychologická revoluce. Lidé si většinou s punkem spojují divoké účesy nebo Sida Viciouse, ale bylo toho daleko víc.

S tím asi souvisí i to, že jsme u punku nezůstali. Brzy jsme si uvědomili, že nemusíme hrát jen tři akordy. Došlo nám, že můžeme ukradnout syntezátor a rozvinout svou představivost. Brzy jsme se vydali za hranice punku.

Skotský zpěvák JIm Kerr.

Skotský zpěvák Jim Kerr

FOTO: Milan Malíček, Právo

Zmínil jste Sida Viciouse ze Sex Pistols, od jehož úmrtí nedávno uplynulo pětatřicet let. Znal jste ho?

Osobně? Nikoli. Ale znám zpěváka Sex Pistols Johnnyho Rottena. A víte co? Nedávno jsem koukal na nahrávku se záznamem z koncertu Sex Pistols a byl jsem překvapený, jak dobré to bylo. I dnes to má hodnotu. Znělo to fantasticky.

Uměli jste už v té době zahrát víc než ty tři akordy?

Ano, to moji spoluhráči od začátku uměli, hráli dobře. Ale zprvu nám tři akordy stačily, víc jsme nepotřebovali. Milovali jsme tři akordy. Mnoho krásných písniček si s nimi vystačí. Ten minimalismus se nám zpočátku líbil.

Je pro vás vaše punková zkušenost dodnes inspirující?

Rozhodně. Pořád vlastně přesně nevím, jak se hudba dělá. Dodnes jsme domácí výroba. Nikdy jsme nechodili na lekce hudby, neměli jsme učitele, nezazpívám D nebo C. Jednu dobu jsem si říkal, že bych se měl tyhle věci naučit, ale pak jsem si řekl, že by mě to jen zahltilo, a také bych zjistil, co všechno neumím.

Rozhodl jsem se, že budu pokračovat v našem přístupu a nebudu se ničím omezovat.

Nemohla v tom rozhodnutí být i špetka lenosti?

My jsme se ale stále učili sami, jen jsme šli jinými cestičkami. Některé naše skladby jsou velmi sofistikované. Ale je to naše sofistikovanost. Každý pracuje nějak jinak. Vezměte si lidi z orchestrů, se kterými spolupracujeme. Jsou to úžasní hudebníci. Všechno umí a znají.

A my jim pak řekneme, ať nám zahrají nějakou svou melodii. A oni na to, že žádnou nemají. Musíte přece mít melodii, povídám jim. Ne, my děláme jen to, co nám ukáže dirigent. To je jejich práce. My jsme jejich opak.

Na začátku osmdesátých let jste se hlásili ke stylu new romantic…

Ale ne, my jsme prostě byli takoví, jací jsme byli, a oni s tím přišli za námi. V té době nás ovlivnili Brian Eno, David Bowie a Kraftwerk. A Duran Duran a Spandau Ballet, což byli novoromantici, se hlásili k tomu, že nás mají rádi, protože jsme byli trochu kultovní kapela. Takže jsme u toho byli jen okrajově.

Přesto, odhlédneme-li od hudebního stylu, byla ta doba pro vás v něčem romantická?

Byla v tom taková zdravá domýšlivost. Dnes jsou možná i polovina muzikantů ženy, ale tehdy to byli téměř výhradně chlapi, hrdinové, kteří vyprávěli dívkám své příběhy a přicházeli se svou vizí. A v tomto ohledu by se o našem albu New Gold Dream z roku 1982 dalo říct, že je romantické, ale nijak účelově.

Věděli jste už tenkrát jaké písničky chcete skládat?

Řekl bych, že ne. Projevuje se to i v tom, že každé naše album zní jinak. Liší se od sebe výrazně. Spíš než jasnou vizi jsme měli vždy možná až moc elánu, nápadů a potíž se rozhodnout, na co dáme důraz.

Než v roce 1989 vyšlo album The Street Fighters, v textech jste se zabývali pozitivními věcmi. Co se stalo, že se na desce objevily texty s politickým a společenským obsahem?

Byla to souhra dvou okolností. Hlavní příčinou bylo, že jsem se oženil a poprvé rozvedl. Byla to moje první podobná zkušenost a bylo to devastující. Ale nechtěl jsem o tom psát, to nebyl můj styl. Chtěl jsem se zabývat většími problémy, než byly ty moje.

Bylo čím se zabývat. Politika anglické vlády se nám příčila. Do té doby jsme nikdy politické písničky nepsali, ale v té době mě víc lákalo se zabývat sociálními problémy než svým vlastním světem. Radši jsem se začal zajímat o apartheid, studenou válku a lidská práva. Ale musím přiznat, že to zprvu bylo hlavně proto, že jsem se potřeboval rozptýlit, spíš než z nějakých vyšších pohnutek.

Potom jste prošel obdobím, kdy jste mimo jiné podporovali Nelsona Mandelu, takže rozptýlení se přetavilo v dobrou věc. Jak jste na tom dnes? Mají texty z nové desky připravované na září politický tón?

Neřekl bych. Už se v tom ani moc nevyznám. Dnes je politika i to, jaké pijete kafe, jestli letíte letadlem, nebo jedete vlakem. Tehdy byla ve světě jasnější polarita mezi dobrem a zlem. Problémy jsou stále ty samé: rasismus, nespravedlnost.

Už jsme to prostě řekli. Třeba písnička Belfast Child není jen o Belfastu, je o občanské válce kdekoli na světě. Mandela Day už není jen o Mandelovi, ale o rasismu obecně. Ty písně tu jsou, mají stále platnost a já už se k tomu nechci vracet.

Zajímají vás kapely, které se společensky angažují?

Jen pokud jsou dobré. Pro mě je v hudbě na prvním místě melodie. Neposlouchal bych kapelu jenom proto, že se společensky angažuje. Peter Gabriel napsal nádhernou píseň Biko. Její úspěch tkví právě v tom, že je angažovaná i hudebně silná. Nevybavuji si tak dobrou aktivistickou píseň z poslední doby.