Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Když jsem byl malý, už mě bavilo čmárat po zdech i předmětech. Občas se mi něco podařilo namalovat, třeba raketu na stůl. Dětské čmáranice mě možná potom dovedly k pozdějšímu výtvarnému projevu ve veřejném prostoru. Ale něčím konkrétním, třeba popelářem nebo kosmonautem, jsem být nechtěl.

Graffiti jste začal malovat na základě toho čmárání?

Umění graffiti mě nikdy nezajímalo, já se zabýval tagováním, tedy značkováním určitých míst ve městě. Vlastně to všechno vzniklo náhodně.

Američani v Praze natáčeli v devadesátých letech film Děti swingu a my jsme v něm s kamarádem účinkovali jako komparz. V produkci jsme jim ukradli silnou fixu s knotem, která tu nebyla k dostání. Tenkrát nás pár jezdilo v rámci adrenalinového sportu na ojích tramvají a všichni jsme si je tou fixou podepisovali. A říkali jsme tomu graffiti.

Teprve později nám známý řekl, že děláme tagy. Nakonec nám výtvarník Joska Skalník v jedné knize ukázal, jak graffiti vypadají. V té době vše vznikalo naprosto intuitivně a spontánně.

Jak vlastně vznikl projekt skupiny Ztohoven, který simuloval atomový výbuch v televizi?

Utíká to, teď měla naše skupina Ztohoven deset let trvání. Fungovali jsme jako kapela, nápady vznikaly kolektivně. Tehdy neměla televize téměř vůbec žádné krytí čili nebyl problém se do vysílání nabourat. Vytvořit fiktivní atomový hřib uměl udělat každý, kdo zvládl zapnout video.

FOTO: PRÁVO – Jan Šída

Bylo pro vás důležité, co tomu řekne okolí?

Ve všech našich i mých projektech je vždy důležitá odezva. Interakce má pro nás naprosto klíčový význam. I proto, abychom se my sami uměli orientovat v daném prostoru. Je nesmyslné nadávat na systém, když si ho člověk nedokáže definovat.

Vyměnit sklíčka u semaforů pro chodce byla vaše sólová aktivita?

Ano, ale bylo to výsledkem dlouhodobějšího kreativního vnímání. Stojíš na přechodu a čekáš na zelenou. Často mě při tom napadalo, co asi dělá panáček uvnitř semaforu, když je zhasnuto. Sedí na židli, močí nebo pije? To pak inspirovalo motivy na nových sklíčkách.

V tomto případě byla odezva dost masivní…

Mně to ze začátku nedošlo. Hlavním cílem bylo, abych něco vytvořil a něčím pohnul. Důsledky jsem prostě nedomýšlel. A stejně mi pak spousta lidí řekla, že prvotním popudem byla touha po zviditelnění. Když mi za to hrozilo vězení, vzal jsem tenhle fakt jako výzvu a dobrou zkušenost.

Bál jste se jít do vězení?

Bál, ale i když bych rád vypadal jako tvrďák, musím říct, že vydržet na Pankráci měsíc nebyl tak velký problém. Navíc všichni muklové i bachaři už předem věděli, za co tam jsem. Zní to divně, ale já tam potkal dost výrazné osobnosti. Často i chytré lidi, kteří jen své schopnosti napřeli špatným směrem.

Já udělal v rámci systému chybu a na rozdíl od obyčejných muklů jsem ji i chápal. Firma napojená na magistrát si za změněná sklíčka stanovila cenu sto tisíc. A k tomu soudu si ji přišla obhájit. Údajný vandalismus byl pouze zástupný problém.

Právě vystavujete v galerii. Není to pro vás příliš svazující?

Kdybych to měl nějak vysvětlit, použiju příklad hudebníka. Ten také nehraje celý život jeden žánr. Člověk si v jiném stylu může prostě odpočinout. Tato výstava je pro mě určitý relax. A je to i jiná disciplína než veřejný prostor, nebo spíš prostranství. Do galerie už chodí poučené publikum, které se nedá opít rohlíkem jako někdo, kdo jde po ulici a neví, o co jde.

Jak jste tedy začlenil své artefakty do galerijního prostoru?

Výstava je udělaná na míru. O vnitřním prostoru jsem přemýšlel, prošel jsem si ho a chápal jsem ho jako určitý formát. Návštěvník by se měl stát na chvíli dítětem a já mu spíše jen nahazuji určité indicie. Výstava je také má bilance. Je mi čtyřicet let, intenzivně mě zajímá problém svobody, a proto pracuji s tématem plotu. Každý přece ví, že plot můžeme přelézat. Naší svobodě brání naše vlastní mysl, ne ploty.