RECENZE: Štěpán Smetáček připravil pestré rockové album

Nové album Old Schooll představuje vlastně již osmou položku jeho sólové diskografie. Po některých poněkud experimentálněji pojatých deskách se tentokrát jedná o návrat k tvrdší rockové hudbě. Převažují zde instrumentální skladby a je třeba dodat, že většinu partů si na různé hudební nástroje nahrál Štěpán Smetáček sám. Využil ale i pomoci několika hostů.

Zatímco úvodní Intro je spíše jen takovou hrou se zvuky, píseň Mahulena (kde za mikrofonem hostuje Fanny Stehlík) už naznačuje o zvuku desky mnohem víc. Nakonec, spolu s další zpívanou věcí Glam Ego (kde se zpěvu zhostil Filip Šubr), se asi nejvíce z nahraných skladeb blíží klasickému tvrdšímu melodickému rockovému mainstreamu. Možná ale právě tím, že takových písní není plná deska, zde mají své místo a dovedou si říci o posluchačovu pozornost.

Z další sedmičky skladeb se zpívá prakticky ještě ve dvou. Zatímco závěrečná Ahmid Rahali, kde textem a hlasem vypomohl Oto Klempíř, kytarou Miroslav Chyška a baskytarou Jan Jakubec, je taková kupředu uhánějící svatba punkové energie s exotickým tématem, která evidentně bavila všechny zúčastněné, Sardopus je jen důkazem, jak pestrou desku Štěpán poskládal.

V této skladbě se totiž podařilo do lákavého a podmanivého koktejlu znějícího jako jakési etno elektro namíchat ostrou kytaru i hlasy Tenores di Bitti Mialinu Pira ze Sardinie, tělesa, které se pohybuje ve světě world music se svou variantou tradiční vokální polyfonie. Jeden z vrcholů desky.

Z ryze instrumentálních skladeb mohou být povědomé osobitě pojaté ústřední melodie ze dvou starších televizních seriálů – Profesionálové a Peter Gunn. Všechny nástroje si v těchto skladbách nahrál Štěpán sám a dokázal je posunout do modernější, energií a jiskrou kypící podoby. I k těmto kouskům se posluchač jistě rád vrátí.

Jak již bylo výše naznačeno, přestože album lze ve vší obecnosti zabalit do velké krabice s všeobjímajícím názvem rock, nabízí velice pestrou, nápaditou a mezi různými styly se přelévající hudbu. Určitá stylová rozevřená náruč mu ale nikterak neubírá na působivosti.

Složitější na poslech je snad jen nejdelší kompozice alba Symfomanka, jež se ve stopáži přes šest a půl minuty dotýká v některých svých úsecích až jazz rockových či alternativních výbojů a místy sahá možná i do hájemství soudobé vážné hudby.

Old Schooll je zajímavá deska se zaznamenáníhodnými muzikantskými výkony, ale také s výtvarně poměrně nezvládnutým obalem. Ten s nahraným materiálem zrovna příliš nekoresponduje a k nákupu alba moc neláká.