Co bylo impulzem pro vznik Festivalu krátkých filmů?

Věděli jsme, že ve světě vzniká celkem hodně krátkých filmů, které jsou často velmi zajímavé a v mnohém odlišné od toho, co jsme znali z těch celovečerních. A taky jsme si všimli, že když se v rámci Fóra nezávislých na karlovarském festivalu pár takových filmů promítalo, diváci byli nadšeni. Takže jsme před sebou měli celou „paralelní kinematografii“, kterou nebylo v Čechách skoro vidět. Chvíle pro to, založit festival…

V Česku se ale krátké filmy prakticky netočily…

To byl také jeden z našich důvodů. Jednak jsme chtěli divákům umožnit dostat se k filmům, které se ve světě těší již nějakých 15 let stále rostoucí popularitě, ale u nás kde nic, tu nic. A také jsme si říkali, že když bude v Čechách mezinárodní festival, začnou točit krátké filmy i mladí čeští filmaři. Ne jako školní cvičení, ale jako normální, ambiciózní filmy. A jejich prostřednictvím se naučí to co tolik jejich kolegů ve světě – nebát se hledat originální náměty, zajímavé a překvapující formy filmového vyprávění. Osvojí si pořádně vypravěčské řemeslo, dostanou se na světové festivaly a začnou točit nápadité a zajímavé filmy, které budou všichni obdivovat. Jenže to se zatím nestalo.

Video

Upoutávka na film Kuše

Video

Upoutávka na film Mystérium


Co krátké filmy v kontextu kinematografie ve světě představují – kdo je točí?

Je to svým způsobem alternativa k běžné filmové produkci. Jsou to filmy, na kterých si filmaři zkoušejí, co dokážou. Je v nich tedy v ideálním případě kus hledání, experimentování, drzosti. Jsou krátké, takže mají trochu jiný rytmus vyprávění, a zároveň se v nich dají zpracovat náměty, které by se pro celovečerní formát z různých důvodů nehodily. Zároveň vznikají v často naprosto profesionálních a na české poměry třeba technologicky i snových podmínkách. Tato kombinace mladistvého zápalu, tvůrčí svobody, kondenzovaného způsobu vyprávění a profesionálního zázemí jsou jedinečný amalgám, ze kterého vznikají jedinečné filmy, jiné než ty, které můžete potkat v „normálním“ kině.

Mění se tvůrci a účastnické země, nebo se do Prahy vracejí již staří známí?

Celý segment krátkometrážní tvorby se rok od roku zřetelně rozrůstá a profesionalizuje. Čím dál více institucí a televizí se zapojuje do výroby a distribuce, je víc produkčních společností, víc festivalů, celkem běžné jsou dnes koprodukce několika zemí, protože to zjednodušuje financování. Díky tomu narůstá počet filmů, a řekl bych, že i jejich celková úroveň. A proto už není neobvyklé, že se objeví známí mnohem starší, než by člověk čekal. Před třemi lety byl v naší soutěži k vidění film Paola Sorrentina, který byl rok předtím s filmem Božský úspěšný v Cannes a byl i nominován na Oscara. Loni zase třeba film Terryho Gilliama. Ale obvyklejší je, že „naše“ filmaře potkáváme po pár letech ve Varech s celovečerními filmy.

Je tento ročník něčím specifický?

Doufáme, že každý ročník je výjimečný neopakovatelnými filmy. Takže mě napadá jen: svou tradiční rozmanitostí.

Video

Upoutávka na film Smrt hmyzu

Video

Upoutávka na film Julian

Na co konkrétně chcete diváky pozvat?

Určitě na mezinárodní soutěž. V ní je letos 18 filmů, rozdělených do tří bloků. Je mezi nimi zase po nějaké době také český zástupce – film Strach Martina Krejčího. Jsou to opět filmy, které nám připadaly nejzajímavější a hodně se liší stylem vyprávění i náměty.

Velkou pýchou jsou dva bloky se dvanácti filmy australské společnosti Blue-Tongue Films. To je sedm kamarádů, kteří si vzájemně pomáhají s natáčením filmů. Od roku 1996 natočili 20 krátkých a pět celovečerních filmů, se kterými se dostali třeba i na festivaly v Sundance, Cannes nebo Berlíně, a jeden z nich byl nominovaný i na Oscara.

I letos představíte jednu zemi podrobněji. Proč padla volba na Polsko?

Polsko má už několik let obecně velmi kvalitní produkci. Krakovská filmová nadace, která se stará o jejich propagaci, nám pomohla připravit program, který představuje pět z těch nejúspěšnějších.

Nemůžu ale vynechat dvě tradiční programové sekce Panorama a Labo. Ta první představí letos vítěze festivalů v Cannes a Berlíně a držitele cen Evropské, Britské a Americké filmové akademie. V té druhé pak představíme filmy, které přinášejí spíše zážitek a hru než vyprávění příběhů. Ti, kdo mají dojem, že svět není někdy úplně v pořádku, možná ocení program s výmluvným názvem Divné dny. A pro ty, kteří se někdy rádi bojí ve tmě a docela rádi se u toho i zasmějí, je jako dělaná sobotní Brutal Relax show, kterou letos opět trochu svérázně provede Simona Babčáková.