Druhý přenos v historii silvestrovského koncertu Berlínské filharmonie v našich kinech byl ve znamení tanců. Simon Rattle za přítomnosti prezidenta Gaucka i kancléřky Merkelové v hledišti zvolil i silné české zastoupení v programu – čtyři z Dvořákových Slovanských tanců, další tance byly od Paula Hindemitha a hlavně z Chačaturjanova baletu Gajané.

Sólově exceloval čínský pianista Lang Lang v Prokofjevově 3. klavírním koncertu C dur, při přídavcích se dostalo i na dva uherské tance Johannese Brahmse. Orchestr hrál uvolněně, silný ve všech skupinách a jeho na první pohled silné mezinárodní obsazení pod Rattlem dává každému dílu požadovanou energii i tvář.

V této konkurenci se skvěle ukázala i o den později Česká filharmonie při novoročním koncertě v Rudolfinu. V sále pražského Rudolfina zasedl i Simon Rattle, manžel sólistky Magdaleny Kožené, který stačil přijet z Berlína, aby byl nejen divákem koncertu, ale i jedním ze dvou patronů Roku české hudby, který slavnostní večer zahajoval.

Šéfdirigent ČF Jiří Bělohlávek připravil s filharmoniky program, který kombinoval vtipně oba účely koncertu – slavnostní i uvolněný novoroční. Mezzosopranistka Magdalena Kožená, která je druhou patronkou Roku české hudby, zpívala dva cykly – světovou premiéru úpravy Jiřího Temla Milostných písní Antonína Dvořáka a výběr z Písní z Auvergne Josepha Cantelouba.

Teml Dvořákův klavírní part ve stylu skladatele instrumentoval pro velký orchestr a prokázal své zkušenosti s podobnými úpravami (instrumentoval již Cikánské písně i suitu Rusalka z opery). Kožená, na které již bylo vidět počínající těhotenství (čeká třetí dítě), osvědčila cit pro komorní písně i za doprovodu většího orchestru. Zcela pak excelovala ve francouzském cyklu, který byl vrcholem koncertu.

Z dalších sólistů pochvalme především houslistu Josefa Špačka za virtuózní přednes Ravelova Cikána. Koncert, který doprovodil slovními vstupy i ředitel ČF David Mareček, zakončili filharmonici s karafiáty v klopách Fučíkovým Pochodem gladiátorů.

Vídeňské filharmoniky jsme ten den viděli při tradičním televizním přenosu jejich Novoročního koncertu. Tyto koncerty mají dlouhou tradici a zdálo by se, že ani Daniel Barenboim (řídil je novoročně podruhé v životě) nemůže přinést do osvědčené rutiny dané stálým opakováním většiny valčíků a předeher rodiny Straussů nic nového.

Ale podařilo se mu nejen vybrat některé premiéry, ale zavést i některé inovace. Členové orchestru si dokonce zazpívali a v závěru si sami zahráli takřka bez dirigenta přidávaný Radeckého pochod – dirigent se totiž přitom věnoval děkování hráčům a hráčkám a osobně každému potřásl rukou.

Při srovnání musíme konstatovat, že každý orchestr ukázal své přednosti a je dobře, že pod Bělohlávkovým vedením se ani ČF neztratila a ukázala svou silnou stránku – mimo jiné i nezaměnitelný zvuk dechů a žesťů, který tvoří onu rozpoznatelnou tvář české školy interpretace a který i pod vedením šéfdirigenta se prokazuje na prvotřídní úrovni.

Orchestr zbavený minulých rozbrojů a soustřeďující se pouze na hudbu může směle konkurovat ve světovém srovnání s těmi nejlepšími.