Dokazuje tím zároveň, že pro vystižení portrétu není třeba mrhat stránkami. Jde o hutné vyjádření osobnosti patřící spolu s Kunderou, Lustigem, Škvoreckým a dalšími tvůrci k těm, kdo se koncem 50. let vzepřeli „budovatelské“ podobě literatury a soustředili se na osudy jednotlivců.

Pro Pytlíka (a samozřejmě i Hrabala) je základním klíčem k počátkům jeho tvorby novela Jarmilka. Portrét „dělnické Madony“ z kladenských hutí, kam se spisovatel vydal na zkušenou. A vytěžil nejen řadu povídek, s nimiž okouzlil čtenáře, ale poskytl námět Jiřímu Menzelovi k filmu Skřivánci na niti. Ten skončil na dvacet let v trezoru, na rozdíl od Ostře sledovaných vlaků, které získaly v roce 1968 Oscara.

Pytlík vystihuje paradoxy autora, který překračoval dobová tabu prostě proto, že se jimi nehodlal řídit. A na rozdíl od řady kamarádů neodešel do exilu, ale stal se legendou, která vydávala svoje prózy jak v disidentském prostředí v exilu, tak i v tzv. oficiálních nakladatelstvích.

Oněch paradoxů životních i literárních, které vystihuje Pytlík od chvíle, kdy se s Hrabalem setkával v Praze na Letné v restauraci Na Formance i jinde, je víc. Jeho pohled je cenným osobním svědectvím a zároveň poctou tvůrci, patřícímu k největším českým literátům.