Když nepočítám reedici knihy, kterou herečka napsala s dramatikem Alexem Koenigsmarkem, Jiřina Jirásková o sobě (první vydání 1999), jde o tři tituly autorů, již s velkou pohotovostí, jakož i mírou sebeprezentace a hlavně parazitujícím způsobem reagují na úmrtí celebrit.

První dvě vyšly pouhý měsíc po hereččině smrti. Je to jednak portrét, který sepsala trojice redaktorů Blesku pod titulem Jen to klidně napište! s bezostyšným vykrádáním nejrůznějších zdrojů a akcentem na „senzační“ momenty z hereččina života, jednak útlý svazek s názvem Leť, volavko pečovatelky Jany Tesaříkové, která po pouhých čtrnácti dnech strávených u Jiráskové pocítila touhu podělit se o své zážitky s veřejností.

Vrcholným dílem tohoto žánru je ale kniha další pečovatelky Zdeny Šírové, která strávila u herečky zhruba tři měsíce a jejíž kniha nese mnohoslibný název Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové? s podtitulem Nemělo by se to říkat, ale… Je to doklad absolutní neschopnosti pochopit jak Jiřinu Jiráskovou, tak i svět divadla, z něhož herečka vychází jako umíněná, rozmarná alkoholička a náruživá kuřačka, jež své okolí s rozkoší tyranizuje nesmyslnými manýry.

Přitom hlavní motivací vzniku knihy není vydat svědectví o Jiřině Jiráskové, ale propagovat autorčina syna Davida Šíra, který se živí imitováním Felixe Holzmana a který do svých vystoupení zahrnul i herečku v době, kdy to její zdravotní stav už nedovoloval.

Přitom už téměř rok je k tisku připraven text skutečně erudované a čtenářsky přitažlivé knížky o Jiřině Jiráskové, na němž autorka Renáta Novotná s herečkou pracovala dvě desetiletí. Doufejme, že se ho v příštím roce dočkáme. Bude rozhodně užitečnější si na něj počkat než podporovat brakovou „takyliteraturu“.