Strakonický dudák ale strádá stylovou roztříštěností, nečitelnou deklarací tématu, výtvarnou postmoderní všehochutí i hereckou šarží. A i když nakonec oficiální premiéra byla posunuta kvůli zranění Karla Dobrého, jehož v roli Vocilky po dvoutýdenním zkoušení zaskočil Filip Kaňkovský, nemyslím, že by to na inscenační tvar mělo zas až tak výrazný vliv.

Pitínského režie jako by diváky záměrně mátla neustálým střídáním stylů. V úvodu nasadí hercům obří kašírované hlavy doprovázené mechanickými pohyby loutek, poté je ale odloží a i když se k nim několikrát nakrátko vrátí, smysl uniká.

Z pimprlového divadla zůstane karikatura Dorotky (Magdaléna Borová) jako ukřičené a ulítané venkovské husy s přehrávanou naivitou, ve stylu špatné ochotnické produkce pateticky přehrává Rosavu Taťjana Medvecká, jež se ze zakuklené jednoruké bytosti přerodí v unavenou „učitelku“ v uválené sukni a svetříku. Jako by bylo zapotřebí parodovat veškerý cit a opravdovost.

Inscenace nejvíce připomíná amorfní slepenec.

Švanda Igora Orozoviče je popová hvězda, jejíž popularita ovšem plyne spíše z režisérovy vůle než z logiky děje či situace. Přesto ale ve výkonech Borové a Orozoviče lze vystopovat náznak opravdového vztahu, který v závěru zazní v téměř ryzí emotivní podobě, jíž se ale od citu neustále odrazovaný divák už zdráhá uvěřit.

Inscenace nejvíce připomíná amorfní slepenec – od masopustní stylizace divých žen přes „televizní balet“ trikotových kostlivců i víl s Lesanou coby sošnou Valkýrou (Johanna Tesařová) deklamující do mikroportu, česká vesnice se ukáže nejprve jako folklórní skanzen, poté jako socialistická hospoda céčkové kategorie, zatímco tylovsky pohádkový Orient nahradila projekce barvotiskového emirátu s mrakodrapy a šejky.

Scéna střídá romantickou stylizaci za pomoci projekce pláten českých klasiků s kubisticky hrozivým lesem, do toho svítí očima kašírovaný jelen. A mezitím se celkem bez většího zaujetí odříká text, případně se okoření přehrávanou komikou. O tom, jak Švanda skrze jungovskou psychologii (jak se o tom praví v programu) ke svému hlubšímu „já“ přišel, jsme se ale nic nedozvěděli.

Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen
Režie Jan Antonín Pitínský, scéna Ján Zavarský, kostýmy Kateřina Štefková. První provedení 5. 12. 2013 Národní divadlo Praha.

Celkové hodnocení: 50 %