Hlavní obsah

Pařížská pocta Georgesi Braquovi, spoluzakladateli kubismu

Právo, Kateřina Farná

Francouzský malíř a sochař Georges Braque byl společně s Pablem Picassem strůjcem jedné z nejzásadnějších uměleckých revolucí v moderních dějinách. Společně iniciovali kubismus, sám Braque zkoumal zejména možnosti zátiší a krajinomalby. Pařížský Grand Palais mu nyní vzdává hold pompézní retrospektivou ukazující to nejlepší z jeho tvorby.

Foto: ČTK

Francouzský malíř a sochař Georges Braque

Článek

Georgese Braqua dlouhá léta zastiňoval temperamentní Španěl Pablo Picasso, což se změnilo až po druhé světové válce, kdy začal být introvertnější Francouz považován za jednoho z největších malířů moderní doby. Dokonce byl vůbec prvním malířem, který měl výstavu v Louvru ještě za svého života.

Foto: repro Grand Palais

Černý pták a bílý pták (1960).

Pařížská přehlídka krásně ilustruje, jaký tvůrčí oblouk Braque za léta strávená u malířského stojanu udělal. Když se blížil ke konci své cesty, vrátil se jednoduše na začátek, i když zase trochu jinak. Nikdy neustrnul. Vždy dbal na čistotu barev, své obrazy pečlivě konstruoval a promýšlel, neboť velkou výzvou pro něj bylo zcela nové uchopení perspektivy, jasu a kontrastu.

Estetická revoluce

V Grand Palais je do 6. ledna na jediném místě vystaveno 260 děl z více než dvaceti zemí. Braque se návštěvníkům prezentuje chronologicky: od fauvistických počátků přes kubistické období až k poválečné tvorbě, k vidění jsou také rytiny a sochy mytologických stvoření. Díla pocházejí z mnoha sbírek, například pražská Národní galerie zapůjčila dvojici malířových zátiší ze začátku dvacátých let.

Měli jsme odlišný temperament, ale poháněla nás stejná myšlenka. Bylo to, jako bychom byli dva horolezci připoutaní na skále na jeden provaz

Vedle slavných pláten zachycujících krajiny, zátiší s hudebními nástroji, kulečníkové stoly, umělecký ateliér či ptáky ukazuje výstava veřejnosti některá zcela poprvé. K tomu navíc dokumenty a fotografie od Man Raye nebo Cartier-Bressona, díky nimž se malíř odhaluje třeba jako vášnivý boxer.

V mládí se vyučil malířem pokojů, zároveň s tím studoval klasickou malbu. Vyrostl sice v přístavním Le Havru, kde měl převzít otcovu natěračskou firmu, ale v osmnácti letech raději vyslyšel volání velké Paříže. Útočiště našel v pokojíku na Montmartru, kde začalo vznikat jedno z největších děl novodobé historie.

Nejprve se inspiroval postimpresionismem Paula Cézanna, zásadní pro něj bylo seznámení se s fauvisty, kteří na něj působili hlavně zářivostí barev. O Cézannovi mimo jiné řekl: „Před umělcem dávám přednost člověku. Cézanne nebyl umělec, Manet ano. Jestli mi rozumíte.“ V květnu 1907 vystavuje na Salonu des Indépendants a zaznamenává první významný úspěch. Postupně se začíná více zajímat o geometrické tvary, dveře do nového světa mu o dva roky později otevírá nezkrotný Picasso, s nímž je na Montmartru téměř sousedem.

Braque nebyl takový bouřlivák, měl mnohem umírněnější povahu a žil stranou uměleckých skupin. Obě odlišné povahy, ve své podstatě géniové, navážou úzkou spolupráci, společně definují kubismus a spustí estetickou revoluci.

Foto: repro Grand Palais

Muzikantka (1936)

Vídají se téměř každý den. „Měli jsme odlišný temperament, ale poháněla nás stejná myšlenka. Bylo to, jako bychom byli dva horolezci připoutaní na skále na jeden provaz,“ charakterizoval jejich vztah Braque. Obdivovali umění primitivních národů, společně experimentovali s geometrií, neúnavně prozkoumávali nekonečné možnosti rozkladu formy, hledali jinou realitu a rozvraceli dosud známé způsoby vidění. Henri Matisse tehdy mluví o tom, že Braque maluje „malé kostky“.

Jedno tělo, jedna duše

S Picassem si často vyměňovali svá díla. Jednou si Georges všiml, že Pablo je podezřele dlouho na toaletě, tak se šel podívat, co se děje. A Picasso tam přemalovával jeden z obrazů, které Braquovi věnoval. Braque mu povídá: „To je můj obraz. Nedělej to, je dokonalý!“

Oba muži si byli po několik let tak blízcí, že jenom znalci od sebe mohou rozeznat obrazy, které namalovali v letech 1910 až 1912. „Zažívali jsme společné věci, byli jsme jedno tělo, jedna duše. Jinými slovy pokroky jednoho vždy následovaly pokroky druhého,“ prohlásil Braque. V té době nahrazuje pestrobarevnost odstíny šedé a béžové, používá tlumené, zemité barvy, od nejsvětlejší po nejtmavší, neboť takové odstíny umožňují jeho kubistickým malbám naplno rozehrát jejich symfonii. Do obrazů navíc lepí noviny, letáky i obyčejné jízdenky, vkládá do nich typografické znaky a později dokonce přimíchává hlínu nebo dřevo.

Jejich spolupráce však nebude trvat dlouho. Do jejich životů zasáhne první světové válka. Braque odchází bojovat na frontu, je těžce raněn a na nějakou dobu přestává malovat. Rozchází se s Picassem, naopak celoživotního přítele nachází v malíři Juanovi Grisovi. O hrůzných válečných zážitcích Braque nemluví ani je nepromítá do své tvorby, jako by je chtěl pohřbít v té nejčernější černé. Postupně se vrací k realističtějšímu pojetí přírody a jeho umělecký projev se zjemňuje, přesto jsou prvky kubismu vždy přítomny.

Stěhuje se do Normandie, kde jej vždy intenzivně přitahovala mořská scenérie. Pomalu také nahrazuje tlumené barvy těmi jasnějšími. V jednom rozhovoru podotkne: „Nelze se řídit předsevzatými ideami. Obraz je vždy dobrodružství. Když zaútočím na prázdné plátno, nevím, jak to dopadne. Je to riziko, které musím podstoupit. Nepředstavuji si obraz, než začnu malovat. Věřím ale, že obraz je hotov teprve tehdy, když myšlenka, která byla na začátku živá, úplně vyhasla.“

Foto: repro Grand Palais

Žena s paletou (1936)

Mandolína sexy múzou

Jeho ženskými múzami a sexy dámami nejsou holky ze šantánu nebo ženy šlechtické krve, ale mandolíny, kytary nebo loutny. Ostatně Gris je nazval madonami jeho obrazů a Braque sám často přirovnával barvy k hudbě. Nejtemnější Braquovy obrazy vznikají během okupace. Uzavírá se do svého ateliéru, pronásledují jej vzpomínky na válečnou hrůzu, kterou viděl. Pod štětec se mu tak jako temný stín vkrádají lebky lemované kříži a růženci, objevují se i černé ryby jako symbol Krista.

Na pařížské výstavě nechybí ani fascinující cyklus černobílých ilustrací k Hesiodově Theogonii, příběhu věnovanému vzniku vesmíru a původu bohů, mezi skvosty se řadí i cyklus kulečníkových stolů skýtajících kubistický prostor pro hru s tvary a barvami.

Jednou z posledních sérií jsou přírodní scenérie, dlouhé, kam jen oko dokáže dohlédnout, retrospektivu pak zakončují vyobrazení ptáků. Dva černí vypadají jako vyslanci noci a smrti. Ta si pro Braqua přišla poslední srpnový den roku 1963. Zemřel v jednaosmdesáti letech. „Právě teď je živější než kdy jindy,“ vzdal poctu velkému umělci jiný velikán, Alberto Giacometti.

Georges Braque zanechal úctyhodné dílo, které už dávno vystoupilo ze stínu Pabla Picassa. A kdo ví, možná nebýt Braqua, ani Picasso by nevyzrál v takového umělce, jakého dnes masy obdivují.

Reklama

Výběr článků

Načítám