Spatřujete rozdíl v tom psát texty pro Marii Rottrovou a jiného zpěváka?

Už jsem jí dlouho žádný nenapsal, ale pokud se budeme bavit o minulosti, pak jsem vždycky přesně věděl, že píšu pro ni. Když zpívám svou písničku, složím si melodii a potom text s tématem, které k ní sedí. Vím, že zpívám o sobě a pro sebe.

Když píšu text pro někoho jiného, například pro Marii Rottrovou, dostanu nejprve k dispozici cizí melodii, kterou musím rozklíčovat. Je pro mě důležité vědět, o čem je a jaké je její téma. Když pak přistoupím k psaní textu, musím vědět, pro koho to píšu, protože ten text musí být z jeho úst věrohodný. Je to jedno z tajemství textařského umění.

Je potřeba interpreta dobře znát?

Není. Jako textař se totiž trefuju do pocitu, který z interpreta mám při jeho vystupování na pódiu. Nemyslím si, že je třeba znát jeho pocity, trápení, dětství a podobně. Důležitější je, jak působí.

Vrátila vám někdy Marie Rottrová text k přepracování?

Nevzpomínám si. Mé texty pro ni ale byly vždycky docela vybroušené. Autorem hudby byl totiž v mnoha případech Jiří Urbánek, což byl člověk, který požadoval pro své skladby texty po všech stránkách profesionální a přesné. Nikdy jsem si nedovolil předložit mu z mého pohledu nedokonalou práci, protože jsem věděl, že by mě s ní vyhodil. Marie tedy dostávala texty ve stavu, kdy už většinou nebylo co řešit.

Napsal byste pro ni ještě nový text?

Ano, asi ano. Musela by ale přijít pravá chvíle, pravá příležitost, pravý čas. Musel by zkrátka být důvod. Ani jeden, ani druhý totiž netoužíme po tom naši spolupráci prodlužovat takříkajíc uměle.

Máte za sebou dva říjnové koncerty v pražské O2 areně. Co pro vás znamenaly?

Nespojoval bych to jenom s O2 arenou, i když je jasné, že k nádherné atmosféře přispěla. Spíše bych se spokojil s konstatováním, že ty koncerty, a zvláště ten druhý, se opravdu povedly. Po mnoha letech mohu říct, že s polským akordeonistou Robertem Kusmierským to byl nejlepší koncert, který jsem v životě odehrál. Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale já ten večer předvedl všechno, co jsem se za třicet let na hudební scéně naučil.

Hrál jsem v hale, které jsem se předtím bál. Ten strach ve mně možná vyprovokoval ostych i takové to ostravské navzdory. Za to mě pak hala překvapila svou útulností a příjemností. Lidé, kteří tam přišli, nebyli z rodu těch, kteří na zpěváka křičí, že ho milují. Místo toho se mnou od prvního okamžiku pluli na pomyslné pramici do starého Říma...

Do starého Říma?

Když jsem se podíval na strop haly a černé plachty, kterými bylo zataženo nejvyšší patro, viděl jsem koloseum starého Říma. Strašně jsem si uvědomoval, jaký ten koncert je. Hrál jsem písničku, měl z ní dobrý pocit, ale když jsem se podíval na seznam skladeb, které ještě budu hrát, upřímně jsem se radoval a těšil na to, co mě ještě čeká. Jsem rád, že jsem tuto výjimečnou chvíli nepromarnil.

Spousta lidí při vašich písničkách plakala. Víte to?

Tuším to...

Během vystoupení s filharmonií v O2 areně jste zapomněl text k písničce Ženy. Slyšel jsem, že to byl jen trik pro zdramatizování večera. Byl to trik?

Od počátku mé kariéry se tato otázka víceméně opakuje. Občas panuje nedůvěra v to, jestli jsem na pódiu upřímný a živý. Má odpověď je, že jsem celou dobu živý a upřímný.

Už několikrát se mi stalo, že jsem zapomněl text. A stalo se to i v O2 areně. Výpadek paměti byl ale jeden z důležitých okamžiků celého koncertu, ba dokonce i koncertu druhého.

Být sám v obrovské O2 areně, mít za sebou filharmonii a před sebou tisíce lidí je svazující. Nemívám trému, nebojím se, ale tam mi to trochu svazovalo ruce. Já, filharmonie i diváci jsme byli tak trochu na nepřátelském území, na místě, kde obvykle nevystupujeme a kam obvykle nechodíme.

A pak jsem zapomněl text. Byl to malý výpadek, za chvíli mi zase naskočil. Já ale zastavil koncert a přiznal se. V tu chvíli jsem cítil, že nejenom ze mě, ale i z orchestru a diváků spadla ta svázanost. Pocitově jsem se potom vrátil na malé klubové pódium, na které jsem zvyklý, a hala přestala být nepřátelským územím.

Opravdu se něco zlomilo. I díky tomu jsem se druhý den mohl před lidi postavit a mít pocit, že jsme všichni doma, ne na nepřátelském území.

Napsal jste už svou nejzásadnější písničku?

Když napíšu písničku, o které jsem přesvědčený, že je dobrá, vždycky se bojím, že je to ta poslední. Když pak po čase napíšu nějakou další dobrou, jsem příjemně překvapen. Jelikož se mi to stalo několikrát, neříkám, že už nic dobrého nenapíšu. Věřím, že sám sebe překvapím. Věřím, že to ještě přijde. Nevím jen, jestli to bude ta nejzásadnější písnička. Stačí mi, když bude zásadní. Pár bych jich ještě rád napsal.