S Oldřichem Kaiserem, který hraje jednoho z vašich dvou někdejších partnerů, jste i ve skutečnosti léta vnímáni jako herecká, komická dvojice. Přestože ve filmu hrajete hlavní role, potkáte se až úplně na konci. Nebyl to zvláštní pocit?

To nebylo poprvé. Dokonce jsme už několikrát hráli v jednom filmu, aniž bychom se vůbec potkali – jednou hrál on vraha a já podezřelého. Ani v Rumburakovi jsme spolu na plátně nebyli a v pohádce Tři bratři, kterou točí Jan Svěrák, se také potkáme až ve finále. Takže to zase tak zvláštní nebylo, navíc jsme se při natáčení na place setkávali, jen jsme točili každý jinou scénu.

Ty vaše byly nepochybně náročné na přípravu. Jak jste se cítil v masce otylého muže?

To víte, musel jsem vstávat v půl páté ráno, protože maskování trvalo pokaždé tři hodiny. Ale nestěžuji si, ta maska je úžasná, je to obdivuhodná práce a děkuji za ni. Je vyrobena ze speciální želatiny, která přijme teplotu těla, takže dokonale přilne a vůbec nepřekáží. Jen jsem nemohl sedět na sluníčku, to by se roztekla. A Oldřich tvrdil, že kdyby počkali s filmem dva roky, nemuseli mě maskovat, bylo by to stejné…

...a jako jeden z protagonistů filmu Klauni.

...a jako jeden z protagonistů filmu Klauni

FOTO: Falcon

Vaši životní partnerku postiženou Alzheimerovou nemocí hraje finská herečka, vítězka canneského festivalu Kati Outinenová. Jaké to bylo setkání a spolupráce?

Kati je ohromná, úžasná paní. Skromná tak, že působí jako komparsistka. Já finsky neumím, ona česky jen to, co měla předepsáno ve scénáři – a to, vzhledem k chorobě, kterou její postava trpí, opravdu nebylo mnoho. Takže jsme se dorozumívali pohyby, a moc jsme se spolu nasmáli. Byl to pro mě skutečně obrovský zážitek, Kati pracuje kontaktně, doslova mluví očima. S tím jsem se setkal jen před léty, když jsem pracoval s Ivou Janžurovou.

Vaším dalším filmovým partnerem je francouzský herec Didier Flamand. Jak jste se dorozumíval s ním?

Báječnou francouzštinou. Když jsme se s ním poprvé sešli ještě před natáčením v restauraci i s Oldřichem Kaiserem, začali jsme s Oldou mluvit jako francouzsky, s francouzskou výslovností jsme tvořili slova, která nedávala smysl. A on to okamžitě pochopil, přistoupil na hru a asi dvacet minut jsme se takhle bavili. I s ním to bylo úžasné setkání.

Váš hrdina je nešťastný člověk. S jakým pocitem jste zrovna tuhle postavu přijal?

Byl jsem velice rád. Ta postava je napsaná velmi plasticky a dají se zahrát zajímavé věci. V podstatě jde o člověka, jenž se obětoval, má ženu, kterou má velmi rád a která je nemocná. Není to pro něj jednoduché. A pořád v něm je vzpomínka na to, co se stalo před lety. Že se celý tým takovým způsobem rozešel, vidí jako velikou křivdu.

Vždycky večer si představuje, jak to všechno mohlo být jiné… Snaží se předávat své zkušenosti jako profesor na škole, to ho aspoň nějakým způsobem naplňuje. Ale myslím, že i kdyby měl síly, aby mohl vystupovat a být skutečně aktivní umělec, kumštýř, tak už to nedělá. Je to vlastně docela smutné.

Většina lidí čeká, že když hraje Lábus, bude sranda. Toužil jste po tom odmala?

Ano. Už jako děcko jsem byl strašně rád, když jsem někoho mohl rozesmát nebo pobavit. S tím se asi musí člověk narodit. I když v mé rodině to byla výjimka, protože moji rodiče i bratr byli zaměření jinak. Ale já byl šťastný, když jsem někde ve společnosti dělal kusy a lidi se tomu smáli, to jsem byl na vrcholu blaha. A to mi vlastně zůstalo.

Nevím, jaké jiné povolání bych dělal, manuálně jsem například velmi nezručný člověk. Mám rád knížky, takže bych možná mohl být dobrým knihkupcem. Zní to trochu pateticky, ale divadlo se stalo mým osudem. Od šesti let jsem ho chtěl dělat, to se splnilo. Komu se to podaří, že se mu splní dětský sen. Takových lidí moc není.