Zvuk Haim (tedy Alany, Danielle a Este Haimových) není v ničem novátorský, pokud tedy nebudeme chápat jako progresivitu skutečnost, že se v něm dámy vracejí do hudební minulosti. Čerpají v první řadě ze synthi-popu osmdesátých let a částečně z pop-rocku té doby a r’n’b.

Jestliže však tyto žánry byly v sedmdesátých a osmdesátých letech progresivní či v centru pozornosti, nyní znějí jako sladké retro, uchu příjemné, leč fakticky značně povadlé.

Haim jim nicméně podlehly. K písničkám sice mají snahu přistupovat současným autorským pohledem, některé prvky v nich evokují hiphopovou razanci (zajímavá My Song 5) či přinášejí melodicky členité pasáže z čítanky současného dámského středního proudu, povšechně je to ale možné chápat jen jako zpestření.

Obal debutového alba skupiny Haim.

Obal debutového alba skupiny Haim.

FOTO: Universal Music

Navíc proklamovaný přídomek „alternativní pop“ albu zřejmě dala především skutečnost, že zvuk osmdesátých let je dnes už přece jenom retro, a tak je potřeba ho smysluplně oddělit od aktuálního dění na poli zvukové kvality nahrávek.

Dívky mají skvěle sezpívané vícehlasy, v tom je jejich největší přednost a je to stěžejní poklad alba. Mají rovněž cit pro milou a mainstreamu přátelskou popovou melodii. Je v ní nostalgie, zvuk mládí, návrat do časů, které z dnešního pohledu přinesly hudbě více, než se v té době zdálo.

Písnička Forever má vkusně členitou stavbu, The Wire zní jako milé disko z osmdesátek, Don’t Save Me zase jako taneční progrese ze stejných časů. Ve všech těch případech hraje klíčovou roli i dobře vystavěná melodie.

Sestry Haimovy mají sympatické ambice, vrozenou muzikálnost, pěvecké schopnosti i dostatek znalosti hudební historie. Sázet ale na jejich album jako na jedno z nejúspěšnějších v roce 2013 nebylo šťastné. Víc než ohlédnutí totiž tyhle sympatické dámy nenabízejí.

Haim: Days Are Gone
Universal Music, 44:17

Celkové hodnocení: 65%