Článek
Samotné Zimní cestě předsadil režisér Jiří Heřman prolog, v němž na čtyři jiné Schubertovy písně modeluje „venkovské scény“ ze života mladé dvojice a poté její rozchod, od něhož pak odvíjí putování zhrzeného muže v podobě trojitého alter ega, jež představují barytonisté Jiří Hájek, Jiří Brückler a Matěj Chadima. Do scénického dění zapojil režisér i klavíristu Ivo Kahánka a sopranistku Kateřinu Kněžíkovou.
Zimní cesta je ovšem křehkou poezií, odrážející skrze krajinu vzbouřený stav poutníkova nitra, jeho osamělost, zoufalství či touhu, takže hledat v ní příběh nebo dramatickou situaci je více než problematické. Vnímání Schubertova cyklu je jistě u každého posluchače velmi individuální, což komplikuje jakoukoli vizualizaci. Nicméně u režiséra s výtvarnou obrazivostí, jímž Heřman jistě je, výsledný tvar působil jako až příliš doslovný, nevyhýbající se ani banálním spojením a ilustracím textu. A ani to, že režisér přiměl klavíristu k akci a pěvce k (ostatně špatné) hře na klarinet a housle, Schuberta nijak neozvláštnilo, stejně jako rozdělení pěveckého partu mezi trojici pěvců včetně stereotypních „sborových refrénů“. Na úkor náročných fyzických akcí upadá i kvalita pěvecké interpretace, ostatně tři mladí barytonisté (snad s výjimkou Jiřího Hájka) zatím k intepretaci Schubertova cyklu pěvecky nedospěli.
I když Heřmanova Zimní cesta nepostrádá pár působivých momentů, jako celek se s intimní výpovědí Schubertova cyklu míjí. Na Barrandově bude k vidění ještě 24. 10. a 25. 10. od 19.30.