RECENZE: The 1975 nechtějí do řady

Sedm měsíců poté vydali své debutové album nazvané prostě The 1975. Nahrávku, s níž zaujali i nadchli, a to nejenom fanoušky britské klubové scény. Doma v Británii vyšplhali na první místo hitparády, ve Skotsku také a v Americe doputovali mezi rockovými borci na osmou příčku.

Manchesterská čtveřice spojila dohromady kytarové písničky s elektronikou a potáhla je – řekněme – celofánem alternativního rocku. Při jejich prezentaci nemá ambice šokovat prvoplánovými melodickými linkami, nicméně na desce je několik skladeb, které mají vpravdě hitový potenciál.

Písničky produkoval spolu s kapelou Mike Crossey, muž, jenž má za sebou kooperaci s Arctic Monkeys nebo momentálně populárními Foals. Ponechal v tvorbě kapely inspirace popovými písněmi Michaela Jacksona, raným rock’n’rollem Rolling Stones i zvukomalebností Sigur Rós a chytře vsadil na to, že z tohoto spletence může vzniknout osobitá hudební řeč.

Magicky přitažlivá The City i melodicky nápadité Sex a Chocolate jsou kompozice, které nahrávce zajistily dostatečnou pozornost na to, aby mohla posléze vydat celý potenciál kapely The 1975. Jsou jím jak záměrně chaotické aranžérské momenty (M.O.N.E.Y.), tak vliv popových osmdesátek ovanutý současnou elektronikou (Settle Down, Heart Out) či prostý futuristický předěl (An Encouter). Z výčtu mimochodem vyplývá, že první polovina alba je vzrušující, druhá zajímavá.

Samozřejmě jsou na desce i slabší chvíle. V písničce Talk! se neustále nic neděje, Girls je plytká, byť při poslechu celkem příjemná, závěrečná Is There Somebody Who Can Watch You zase stojí pouze na zvuku piana, což je v současném hudebním světě vlastně klišé.

The 1975 nicméně nahráli různorodé album s několika povedenými písničkami, zajímavými aranžérskými nápady a záměrem vyjít za originálním zvukem. Nenašli ho zatím zcela, nicméně mají talent, se kterým nemíří jen do pomyslné fronty indierockových projektů, které se liší pouze svým názvem.