Článek
(Od naší spolupracovnice z Charkova)
Na příkaz prezidenta Volodymyra Zelenského se vydali do ruského zajetí. V něm strávil dva a půl roku. Když se díky výměně zajatců vrátil a jakžtakž se dal fyzicky dohromady, nastoupil dobrovolně po pěti měsících zpět do akce v řadách AZOVu. Nedávno byl při plnění bojového úkolu zraněn a nyní čeká na operaci v Kyjevě.
Dmytro Kanupier na pozici.
O svých 889 dnech v ruském zajetí napsal knihu s názvem Okrajec (Kůrka), která právě vychází na Ukrajině.
Říkáte, že se nemůžete dočkat, až vám zraněnou ruku spraví a vrátíte se bojovat. Co vás žene do první linie?
V zajetí mě držela při životě jediná myšlenka: vrátit se do boje a zabíjet Rusy. Byla to myšlenka na pomstu. Na tom se nic nezměnilo. Když jsem se v zajetí při mučení svíjel na zemi, pořád dál mě mlátili ti Sibiřani, chlapi se šikmýma očima, pálili mě paralyzérem, vypalovali do zad svastiku… Pokračovali často, i když jsem už byl v bezvědomí, dokonce jsem z toho měl epileptický záchvat, tak jsem si říkal: dá-li Bůh, tak na vás na frontě nebo jinde narazím a všecko vám vrátím.
Tak jste přežil 889 dní v ruském zajetí? S myšlenkou na pomstu?
Ano.
Jaké to bylo bránit Mariupol?
Ani ne dva týdny před tím, než Rusko začalo plnohodnotnou válku, jsem byl v mariupolském divadle na představení Mistr a Markétka.
V divadle, které Rusové srovnali se zemí, přestože věděli, že se v něm schovávají stovky dětí a žen?
Přesně tak. Náš oddíl měl základnu nedaleko Mariupolu, takže jsme za ty roky město dobře znali, často jsme tam jezdili. Na jednu stranu nám to samozřejmě pomáhalo, měli jsme proti agresorovi výhodu, znali jsme každou uličku. Současně mě hrozně bolelo vidět ty lidi umírat. Postupně nás nepřítel během dvou měsíců tlačil směrem do Azovstalu a my jsme sledovali zkázu města, jak umírají tisíce lidí… Byli jsme obklíčeni ze všech stran. Od moře, na zemi i ze vzduchu. Sto dvacet kilometrů od našich nejbližších pozic. Můj oddíl byl navíc na pravém břehu, takže abychom se mohli přidat k našim v Azovstalu, museli jsme se dostat přes řeku, kde už nebyly mosty, tudíž jsme pod palbou museli přeplavat. Já už měl v té době zranění - v pravé lopatce šest střepin, takže ruka moc nefungovala, ramenní kloub byl skřípnutý. Stovky chlapců zemřely za jediný den cestou do Azovstalu. Prostě nás kosili a my se snažili probít k našim…
Už cestou do Azovstalu vás tolik zahynulo?
Ano. A když se nám konečně podařilo probít se dovnitř, došlo nám, že k nám sice nepřítel nebude moct dorazit s obrněnou a těžkou technikou, ale taky že jsme totálně odříznutí. Tehdy jsem se smířil s tím, že zemřu. Někteří kluci se smrti báli, to je normální, každý jsme jiný a reagujeme po svém. Já se se smrtí prostě smířil. Spal jsem v bunkru po ruce s plynovou maskou, protože Rusové na nás taky používali toxický plyn, a pak s granátem a pistolí. Ty jsem měl pro případ extrémní nouze. Buď abych se pokusil prostřílet, nebo abych se vyhodil do povětří, nebo zastřelil, kdybych se ocitl v pasti.
Pokud vím, tak jste byli v ocelárnách neustále pod palbou.
Nebylo výjimečné, když nepřátelské letectvo podniklo proti Azovstalu i přes sto náletů za den.
Když jste se vydali do zajetí, jak to probíhalo?
Asi po měsíci v Azovstalu za námi přišel velitel a řekl, že dostal od Zelenského rozkaz vydat se do zajetí. Prý Rusové slíbili slušné a čestné podmínky pro zajatce, že nás nebudou bít, zajistí nám stravu a do tří čtyř měsíců nás vymění. Hodně bojovníků ale jít do zajetí nechtělo. Někteří říkali, že prostě zůstanou a budou se bít do posledního dechu a raději tam zemřou. Ale bylo nám řečeno, že zajetím zachráníme svoje těžce zraněné kamarády, kteří v těchto podmínkách nemůžou dostat lékařské ošetření, hnijí zaživa v Azovstalu, žerou je červi a ani se nemůžou bránit se zbraní v ruce. Takže nakonec jsme to udělali kvůli stovkám našich těžce zraněných.
Jaké to bylo, stát se válečným zajatcem?
My jsme sakra dobře věděli, že slíbené podmínky nebudou dodrženy, že nás budou mučit. Speciálně o to víc, že jsme z AZOVu a navíc jsme bránili Mariupol. Pro Rusy je AZOV cejch. Takže jsme odevzdali zbraně, posadili nás do autobusů a nejdřív odvezli do trestanecké kolonie Olenivka. To je to místo, kde se o tři měsíce později odehrál masakr ukrajinských vězňů při teroristickém útoku. V Olenivce to ale bylo ještě jakžtakž. Tím myslím, že jídlo bylo špatné, bylo ho málo a životní podmínky nuzné. V baráku pro sedmdesát lidí nás bylo namačkáno víc než tři sta třicet. O hygieně nemluvě - záchody ucpané, všude krysy, spali jsme na betoně, na schodech, kde se dalo. Ale důležité bylo, že nás nechali víceméně být. Sice probíhaly výslechy, ale byly často hlavně slovní. Zastrašovali nás, ale mučili odhadem tak jednoho z padesáti. Po tom teroristickém útoku nás začali rozvážet jinam.
Kam odvezli vás?
Někteří jeli do Doněcku, jiní až na Sibiř. Já jsem byl 26. září 2022 spolu s dalšími bojovníky pluku AZOV převezen do Taranrogu v Rostovské oblasti. A tam začalo to nejhorší. Snažili se mi přišít, že jsem v Mariupolu zabil tři civilisty. Abych to zkrátil - jejich úkolem bylo mučit mě tak dlouho, dokud se nepřiznám. A já to neudělal, takže mě mučili a mučili. Mučili tam ale pořád všechny. Procházeli jsme třeba živým koridorem ruských věznitelů a ti nás bili, omračovali elektrošokery, nabodávali na železné hole a háky, jako maso, vytahovali nás tak jako na jeřábu…