Tato zpověď má pro svou autentičnost a upřímnost až existenciální zabarvení. 8. prosince 2012, pár dnů po návratu z Argentiny a nedlouho poté, co mnohé šokoval prózou Mráz přichází z Hradu, praskla Vieweghovi aorta. Ocitl se na pokraji smrti, loď Charona, převážejícího nás „na druhou stranu“, se musela uprostřed řeky nejspíš vrátit.

Je to příběh statečného člověka, jenž si sám dokázal zavolat sanitku, která ho zavezla do pražského IKEM, kde službu konající kardiologové vyloučili infarkt myokardu a určili diagnózu akutní „disekce“ vzestupné aorty.

„Když mě kardiologové volali, že Michala už půl hodiny oživují a nevědí, co dál, protože srdce nenaskočilo, rozhodl jsem, aby mi ho navezli na sál, že zkusíme skoro nemožné,“ vzpomíná v předmluvě MUDr. Ivo Skalský. „Vzhledem k dlouhodobě snížené dodávce krve a kyslíku do mozku byla budoucí prognóza nejistá, a kdybych se rozhodl neoperovat, nebylo by to proti medicínským postupům…“

Autorův nakladatel Martin Reiner dodává, že bylo štěstí, že Viewegh přežil. Toto je jeho dvacátá šestá kniha a není podle něho napsaná ve vrcholné formě.

Jistě mu to tentokrát kritika odpustí a čtenáři se připojí k těm, kdo mu v době rehabilitace, která stále probíhá, přáli úspěch.

Kniha přesvědčuje o tom, že každý člověk je příběhem sám o sobě

Až 3. května byl ochoten vzpomenout na chvíle, o kterých mu vyprávěli. Když došlo k prasknutí aorty nad srdeční chlopní, její stěna se shrnula a začala překážet tepnám, které zásobují srdce krví. To začalo selhávat a postupně snižovalo výkonnost. Krev zůstávala v plicích a neokysličovala se. Začal se dusit, ztratil vědomí a došlo k zástavě srdce.

Za probíhající resuscitace ho napojili na mimotělní oběh z třísla. Teprve pak se stěna aorty vyrovnala, a když se obnovil krevní průtok do koronárních tepen, srdce opět naskočilo.

„Tělo podchladili na 26 stupňů, a když bylo nutné odpojit i mozek od přívodu krve, ležela moje hlava v ledovém zábalu jako lahev šampaňského…“ píše s odstupem Viewegh. V jedenapadesáti letech se podle svých slov stal znovu dítětem. Nic si nepamatuje a všechno ho děsí. Málokterou myšlenku udrží déle než deset minut, nikam netrefí a rodinní příslušníci mu do omrzení vysvětlují, jak má žít. Antidepresiva zabírají jen tak, aby neskočil z Nuselského mostu…

Jaké je poselství této zpovědi? Důležitost rodiny a vzájemné pomoci, „věci“, kterou „neviditelná ruka trhu“ nemá v adresáři.

Kniha přesvědčuje o tom, že každý člověk je příběhem sám o sobě. Že z okamžiku na okamžik se může muži v plné síle proměnit celý svět. Možná lze knihu chápat i jako arteterapii, jako výzvu, že život končí opravdu až „nakonec“, do té chvíle musí člověk bojovat, nevzdávat se.

Filmové ambice, význam aukce pro UNICEF, což byla před onemocněním poslední akce, na které spisovatel byl, se ztrácejí v bytostném zápase o přežití.

Možná si mnozí tuto zpověď zařadí hned vedle Báječných let pod psa, kterými se Viewegh trvale zapsal do české literární historie.

Přejme sobě i jemu, aby nebyla dílem posledním.