Waltari proslul sérií Egypťan Sinuhet, kterou psal, i když v Egyptě nikdy nebyl. Trochu to připomíná příběhy Karla Maye, který Ameriku navštívil až poté, co se jimi proslavil…

Egypťan Sinuhet je obdivuhodný román. Waltari v Egyptě nebyl, ale navštěvoval muzea v Paříži nebo Berlíně, kde se seznámil s egyptskými sbírkami, s detaily ze života starých národů. Dá se říci, že se právě díky těmto detailům dostal pod kůži starému Egyptu.

Nikdy tam jet nechtěl, protože se mu zdálo, že ta moderní země by mu zkazila obraz vize o tradicích, které zobrazil. Román je fantastickým světovým úspěchem finské literatury. Dodnes je oblíben i u vás. Obdivuji, jak věrohodně dokázal zobrazit starověká období a život v nich.

Nepřesahují svými poselstvími do současnosti?

Samozřejmě, jde o nadčasové dílo. Když se podíváme na události arabského jara i na to, co se děje v Egyptě, dovolil bych si říci, že to Waltari svým způsobem předjal už v roce 1945. Zejména jak popsal nadšení z revoluce, svržení staré moci i co se stalo poté. V románu ukazuje idealismus faraóna Achnatona, pokusy o nejrůznější reformy, nadšení národa, ale jen do chvíle, než se po něm ujme moci Harembeb a nastolí vojenskou diktaturu. Vidím v tom velkou paralelu s tím, co se děje dnes.

Waltari v Egyptě nebyl, ale navštěvoval muzea v Paříži nebo Berlíně, kde se seznámil s egyptskými sbírkami, s detaily ze života starých národů

Poprvé jste se s Waltarim setkal jako student, skoro po půlstoletí jste napsal jeho životopis. Díváte se na něj dnes jinak?

Samozřejmě. Hledím na něj jinýma očima, protože jsem analyzoval jeho knihy a uvědomil si, že je v nich daleko více úrovní, než jsem viděl dříve. Často se o něm říkalo, že je povrchní, že píše jen zábavnou literaturu, ale není to pravda. Zabýval jsem se také jeho korespondencí a pamětmi a odhalila se mi jeho mnohovrstevnatá osobnost.

Vážím si jeho všestrannosti, uměl tvořit v mnoha žánrech. Byl pilným autorem. Fascinuje mě také jeho filozofické smýšlení, neustálé hledání, které se týká například náboženství. Ačkoli v jisté fázi života zavrhl křesťanství a víru v boha, nepřestal ho ve svých dílech hledat. Takže vnímám až do posledních chvil jeho tvorby až mystická spojení a neustálé hledání.

Říkal jste mi, že si moc vážíte jeho upřímnosti. V čem nejvíc?

Myslel si třeba, že je dnes opravdu těžké být opravdovým křesťanem. Křesťanství vnímal jako soubor etických příkazů, jejichž dodržování je dnes až téměř nemožné.

V novele Cizinec přichází z roku 1937, která u nás nedávno znovu vyšla, překročil mnohá dobová tabu, včetně obhajoby mimomanželského vztahu. Co si o ní myslíte?

Podle mého názoru je to velice působivý obraz venkovského života, v němž zobrazil témata, která dříve nebyla dovolena. Jsou v ní na svou dobu velmi silné erotické momenty. Také obraz vraždy, která zůstává nepotrestána, byl předtím nemyslitelný.

Hodně mi připomíná díla Davida Lawrence, autora Milence lady Chatterleyové. I v nich je zobrazena vášeň. Zajímavé také je, že je to vlastně Waltariho první kniha, která se zabývá venkovem. Předtím ho označovali za čistě městského spisovatele, žijícího uprostřed asfaltu, ale touto novelou překonal sám sebe.

Kniha způsobila skandál, veřejný tlak odmítající nepotrestanou vraždu ho donutil napsat novelu Dohra, která u nás rovněž zaujala. Co byste řekl k ní?

Novelu nebo – jak se tomuto žánru ve Finsku říká – malý román napsal, aby uklidnil vzbouřené reakce. Možná se jich i trochu bál.

Zajímavé je, že když dokončil pokračování knihy Cizinec přichází, osvojil si právě žánr malého románu. Napsal šest dalších, ale nakladatel je odmítl vydat, protože v nich viděl morální závadnost pro tehdejší finskou společnost.

Označil je dokonce za chorobné, takže skončily v šuplíku a začaly se vydávat až v šedesátých letech, což je případ novely Láska a tma, která letos vyšla i v českém překladu.