Jeho opery Nabucco, Aida, Rigoletto, Trubadúr, La traviata, Don Carlos, Otello či Falstaff dojímají operní publikum romantikou příběhů i nádhernou hudbou. A přece jejich tvůrce v útlém dětství nevykazoval nijak oslnivé hudební nadání, pro jehož údajný nedostatek nebyl dokonce přijat na konzervatoř. Jeho druhá opera Jeden den králem skončila naprostým fiaskem.

O třináct let později už ale byl nejoslavovanějším operním skladatelem na světě.

Dnes jeho díla nechybějí na repertoáru žádné scény, od té nejmenší až po Metropolitní operu v New Yorku. A zvláště letos. U nás je verdiovské výročí pojímané poněkud vlažněji, nicméně v říjnu se konají hned tři premiéry méně uváděných Verdiho oper.

Moravské divadlo v Olomouci nastudovalo Verdiho poslední operu Falstaff na shakespearovské téma, ostravské Národní divadlo moravskoslezské uvede v den skladatelova narození romantickou operu Ernani a Národní divadlo v Praze koncem měsíce operu Simon Boccangera (kromě koncertu Verdi Gala).

Detailem ze závěru Verdiho života se inspirovali tvůrci inscenace Villa Verdi, kterou uvádí od dubna berlínská scéna Volksbühne a jejíž návštěvu zprostředkovalo vedení Pražského divadelního festivalu německého jazyka jako prolog letošního ročníku našim divákům.

Verdi byl totiž dle svého přání pochován v kapli Domova pro vysloužilé hudebníky (Casa di riposo per musicisti) v Miláně, který sám vybudoval a financoval. Ve Ville Verdi režiséra Johanna Kressnika dožívají staří herci, tanečníci i operní pěvci po konci kariéry. A protože vile hrozí odejmutí dotace, uspořádají bývalé hvězdy protestní koncert na její záchranu.

Inscenace je ale víc než oslavou Verdiho, je zamyšlením nad stářím, osamělostí a pomíjivostí divadelního umění, zamyšlením, které je autentické tím, že v něm účinkují skutečné někdejší i nedávné hvězdy německé scény.

Staří umělci protestují proti zrušení Villy Verdi v berlínské Volksbühne.

Staří umělci protestují proti zrušení Villy Verdi v berlínské Volksbühne.

FOTO: archiv Volksbühne

Na druhé straně mu chybí nutný přesah a pevný dramatický tvar. Apelativní řeči o záchraně divadla a umění před zpozdilostí politiků vyznívají tak přes veškerou hořkou pravdivost místy poněkud přímočaře a agitačně, stejně jako jednotlivá vystoupení bez pevnějšího tematického skloubení působí roztříštěně a místy i nudně.

Nicméně Verdi, jehož portrét i busta zdobí scénu inscenace, by jistě byl připomenutím této stránky své osobnosti potěšen.