Plzeňská neorenesance se zrodila díky spolupráci architekta a stavebního podnikatele Rudolfa Stecha s malířem Mikolášem Alšem. Oběma je do 3. listopadu věnována v Západočeské galerii a v Západočeském muzeu v Plzni skvěle připravená výstava, kterou připravili Ivana Jonáková, Petr Domanický a Jan Mergl.

Fascinující talent kreslíře

Stech se s Alšem spřátelil a malíř u něj občas bydlel. Podnikali společné výlety do okolí Plzně, třeba až na hrad Rabí a Švihov, vzájemně se podporovali a oba spojovalo dohromady nejen umění, ale i záliba v dobrém jídle a pivu. Stechova firma stavěla soukromé domy, Aleš je se svými pomocníky vždy vyzdobil. Celkem šlo v Plzni o devatenáct několikapatrových reprezentačních budov.

Stechova firma stavěla soukromé domy, Aleš je se svými pomocníky vždy vyzdobil

Výzdoba na jejich fasádách dnes už není původní. Ve všech případech byla později obnovována, takže jde vlastně o kopie. V Plzni však zůstaly Alšovy originální kresby uhlem na obrovských papírových kartonech, které sloužily jako pracovní pomůcky pro tým řemeslníků, který na přelomu 19. a 20. století nástěnné malby realizoval.

Tato díla prokazují, že Mikoláš Aleš měl fascinující talent. Prakticky minimálně něco na kresbách opravoval. Zaujme vrozeným smyslem pro monumentální účinek, emotivními detaily i celkovou velkolepostí. Všechny budoucí kompozice měl okamžitě v hlavě, téměř vůbec si nedělal přípravné studie.

Jan Žižka táhnoucí na hrad Rabí je možná nejslavnějším z Alšových kartonů pro fasády domů.

Jan Žižka táhnoucí na hrad Rabí je možná nejslavnějším z Alšových kartonů pro fasády domů.

FOTO: Právo - Peter Kováč

Paralela k Jiráskovi

Aleš preferoval motivy z české historie a měl cit pro ducha místa, genius loci, jak se říká. Příkladem může být Chodský dům, jehož výzdoba se vztahovala k faktu, že po neúspěšném povstání byl právě v Plzni na podzim 1695 popraven Jan Sladký Kozina.

Malíř se však intenzivně zajímal nejen o boj Chodů za starobylá práva, ale také o příchod praotce Čecha do srdce Evropy, o osudy válečníka Jana Žižky, české vlastenectví krále Jiříka z Poděbrad, tažení Přemysla Otakara II. na Balt, státnickou moudrost Karla IV., dvorskou uhlazenost Rožmberků nebo hrdinskou smrt krále Ludvíka Jagellonského v boji proti Turkům.

Šlo o výtvarnou paralelu k literárním dílům spisovatele Aloise Jiráska, který byl jen o rok starší než Mikoláš Aleš.

Z motivů, které kartony nabízejí, je zřejmé, že malíř měl nastudovaný celý výtvarný slovník minulosti, od české gotiky až po holandské mistry 17. století, a motivy dokázal skvěle kombinovat. Má v tomto ohledu blízko k německým Nazarénům, ale v kartonech, jako je příchod Čechů, už objevíme i prvky secese – dokonce to vypadá, jako by Aleš předběhl Alfonse Muchu a jeho Slovanskou epopej.

Krátkozrakost mocných

V Plzni v roce 1900 bydlelo 66 tisíc lidí, převažovali Češi, ale žilo tam také 8 tisíc Němců. Drtivá většina místních byli katolíci – celkem jich bylo 62 146. Tento údaj je zajímavý proto, že Aleš si neodpustil ani v Plzni své oblíbené husitské náměty, ač evangelíků bylo ve městě jen necelých pět set. Dokonce se nebál ani provokativních témat.

Dům továrníka Karla Weisse, majitele papíren, vyzdobil nejen eposem o smrti krále Ludvíka Jagellonského v boji proti Turkům, ale přidal tam i motiv šaška, který pláče nad tím, že do Čech přicházejí Habsburkové. Na upozornění, že jde o drzost vůči mocnářství, Aleš reagoval slovy, že postava je umístěna na fasádě hodně vysoko a o pánech zastupujících mocnářství se obecně ví, že jsou krátkozrací.

My máme Alšovy nástěnné malby s náměty z historie spojeny především s českým národním obrozením. Nutno ale říci, že řada plzeňských domů patřila bohatým židovským rodinám, které jejich výzdobou manifestačně vyjadřovaly, že v habsburské monarchii chtějí být považovány za Čechy a že jim osud této země pevně přirostl k srdci.

Šašek plačící nad příchodem Habsburků do Čech, Alšův karton pro dům Karla Weisse.

Šašek plačící nad příchodem Habsburků do Čech, Alšův karton pro dům Karla Weisse.

FOTO: Právo - Peter Kováč

Ve zdejší početné židovské obci se někteří hlásili k němectví a jiní k češství. Zajímavý spor nastal, když se dokončila nová synagoga, kvůli které Stech do Plzně přesídlil. Početná skupina židů odmítla účast na jejím slavnostním otevření, protože pozvánky byly psány pouze německy. V prosinci 1893 v Plzni dokonce vznikla Národní jednota česko-židovská.

Národní styl

Sám Stech považoval neorenesanci za bytostně národní český styl a v Alšovi nalezl malíře, který tuto myšlenku dokázal na fasádách plzeňských domů ještě více podpořit působivými historickými náměty.

Bohatě zdobené fasády plzeňských domů neušly obecné pozornosti a ve své době byly jejich výtvarné motivy pravidelně reprodukovány na stránkách novin a časopisů, jako byly Národní listy, Zlatá Praha a Světozor. Aleš byl oceňován jako malíř, který se skvěle hodí pro monumentální dekorace. Plzeň byla nadšená. Ve 30. letech minulého století vyšly hned dvě publikace o zdejších nástěnných malbách a sgrafitech.

Aleš byl oceňován jako malíř, který se skvěle hodí pro monumentální dekorace

Sláva to byla veliká, jenže sám iniciátor plzeňské neorenesance Rudolf Stech skončil zle. Na všem prodělával a silně se zadlužil. Sám to přičítal své neschopnosti podnikat, ale také nespolehlivosti zákazníků, pro které stavěl. V roce 1908 tlak věřitelů nevydržel a oběsil se v podkroví židovské synagogy, která se v Plzni stala jeho první stavbou.