Smutný osud bývalé brněnské Mony Lisy

Návštěvníci na výstavě uvidí jen bronzovou kopii, protože originál se po únoru 2007 ztratil někde v soukromé sbírce v USA. V katalogu věnovaném Torzu kráčející detailně zmapovali jeho osudy Dagmar Černoušková a Tomáš Zapletal. Jejich zjištění jsou v mnoha ohledech neznámá a pro Moravany jsou i smutným příběhem melancholicky vyhlížejícího děvčete, které kdysi bylo brněnskou Monou Lisou.

Wilhelm Lehmbruck Torzo kráčející (používá se i název Torzo ohlížející se dívky) představil poprvé na výstavě Nová mnichovská secese na jaře 1914, takže zřejmě vzniklo za umělcova pobytu v Paříži. Socha však má několik variant. Lehmbruck nepoužíval jen kov k odlévání svých soch, ale experimentoval i s umělým kamenem a kameninou. Obojí umožňuje z jednoho návrhu vytvořit několik originálů a není jisté, který z nich se dostal po Lehmbruckově předčasné smrti do Brna.

Nákup sochy ze soukromého majetku zprostředkoval pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi zřejmě přímo Ludwig Mies van der Rohe, architekt jejich supermoderní brněnské vily. Nevíme, zda osobně znal Lehmbrucka, ale je to dost pravděpodobné. V každém případě ho obdivoval a umístění plastiky do interiéru sám navrhl. Jeho přáním bylo, aby Torzo harmonizovalo s příčkou vytvořenou z onyxu a oživovalo společenskou část, kde bylo posezení pro hosty i majitele domu.

Socha a vila tvořily nedílnou součást. Mies van der Rohe měl rád čisté architektonické tvary, rovné střechy, jednoduché stěny, skleněná okna. Ornament mu nahrazovala přírodní struktura mramorových či onyxových příček a místo obrazů a tapisérii používal velké skleněné stěny umožňující průhledy do zahrady. Vždy ale svoji architekturu doplňoval jen jedinou plastikou, která díky své jedinečnosti výrazně a nenahraditelně oživovala jinak strohé vybavení interiéru stavby. Socha, nábytek, koberec, nic víc si Mies van der Rohe nepřál. Tento architektův záměr záhy po dostavbě vily vyvolal dokonce na stránkách německého časopisu Forum polemiku, zda se v takové vile dá vůbec bydlet. Pro dějiny moderního umění však tehdy vzniklo unikátní setkání dvou německých géniů – vynikajícího architekta a vynikajícího sochaře.

Tugendhatovi žili v domě osm let, tváří v tvář hrozbě fašismu emigrovali v roce 1938 přes Švýcarsko do Venezuely. Tomáš Zapletal zjistil, že na podzim 1941 se Lehmbruckovo Torzo dostalo do obrazárny Moravského zemského muzea, což je dnešní Moravská galerie v Brně. Historik umění Albert Kutal ho převzal ze služebny říšského protektora v Brně s tím, že dílo má uložit v depozitáři jako říšský majetek, jak byly označovány předměty zabavené židovským obyvatelům.

Nikdo netušil, že socha pochází z Vily Tugendhat, o čemž svědčí i inventář z roku 1960, kde je pouze uvedeno, že jde o bývalý konfiskát bez místa určení. Sami Tugendhatovi ji považovali za ztracenou. „Zmizela za nacismu beze stopy, což nás velmi bolelo,“ prohlásila v zimě 1969 Greta Tugendhatová.

V roce 1984 se v Praze konala nádherná Lehmbruckova výstava, kde byla vystavena i jiná varianta Torza kráčející, zapůjčená z Německa. Historikové umění Václav Procházka a Jiří Kotalík, oba organizátoři akce, netušili, že další originál sochy je v Moravské galerii a že kdysi byl součástí brněnské Vily Tugendhat.

Až když Moravská galerie dostala v roce 1985 do své sbírky čtyři kusy originálního nábytku Miese van der Roha z této vily, byla Lehmbruckova socha společně s nimi vystavena v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Všichni si okamžitě uvědomili její obrovskou cenu a pro potřeby památkové ochrany byla v roce 1987 zhotovena v Ústředí uměleckých řemesel v Blansku nerozbitná bronzová kopie Torza, která ve vile nahradila originál, o který se každý soudný památkář bál. Cennost zůstávala v depozitáři Moravské galerie.

Socha se však v Brně pravidelně vystavovala: v Domě umění v roce 1986, v Pražákově paláci v letech 1993–1994, v Moravské galerie v letech 2003– 2004. Tento sled výstav, kde Lehmbruckova plastika byla vždy ozdobou, je důležitý, protože dědička majetku Daniela Hammer-Tugendhatová po prodeji Torza v roce 2007 v médiích tvrdila, že „socha byla jen v depozitáři a lidi ani nevěděli, že existuje.“

V listopadu 2006 si dědicové v Moravské galerii vyzvedli Torzo kráčející na základě zákona o zmírnění křivd obětem holocaustu (smlouva o předání byla podepsána už 3. 7. 2006). Národní památkový ústav v Brně podal 7. září 2006 podnět k prohlášení sochy za kulturní památku. To by otevřelo cestu k tomu, že dílo nemůže být vyvezeno mimo území ČR a stát by mohl v případě prodeje uplatnit předkupní právo, tak jako je tomu u všech restitucí uměleckých děl.

Pokus památkářů byl marný. Ministerstvo kultury vedené Martinem Štěpánkem (šlo o vládu ODS v čele s Mirkem Topolánkem a místopředsedou Petrem Nečasem) jejich podnět prý pečlivě projednalo a 2. listopadu 2006 památkovou ochranu zamítlo. Dědicové poté dali Lehmbruckovu sochu do dražby u londýnské aukční síně Sotheby´s, kde se prodala za rekordní cenu 1 miliónu liber (tehdy šlo o 42,5 miliónu korun). Ředitel Moravské galerie Marek Pokorný chtěl Torzo v Londýně koupit, ale tolik státních peněz k dispozici neměl.

Kvůli prodeji a vývozu sochy interpeloval v únoru a znovu v květnu 2007 poslanec Vítězslav Jandák (ČSSD) Topolánkovu vládu s tím, že ministerstvo kultury vážně pochybilo, protože Torzo bylo nedílnou součástí Vily Tugendhat, která je národní kulturní památkou (jako kulturní památka byla vyhlášena už v roce 1963). Uvedl v interpelaci, že má vážné podezření, že někteří pracovníci ministerstva nehájí zájmy státu, ale někoho úplně jiného.

Ministr kultury Václav Jehlička (dříve ODA, pak KDU-ČSL, nyní TOP 09 a člen České komise pro UNESCO) na interpelaci v červnu 2007 písemně odpověděl a ve zdůvodnění uvádí, že socha nebyla součástí vily, ale jen jejím příslušenstvím, takže nebyla součástí památkově chráněného objektu (!). Adále pak uvedl, že vstřícným postojem k dědicům vzal bývalý ministr v úvahu i silný citový vztah Tugendhatů k této soše.

Na internetových stránkách si dodnes může každý přečíst obsáhlé stanovisko Ministerstva kultury ČR k prodeji Lehmbruckova Torza. Je to výsměch i políček všem, kteří někdy měli kvůli památkovým zákonům potíže s prodejem nebo vývozem uměleckých děl z ČR. Mimo jiné se tam třeba dočteme, že socha nebyla vyhlášena za kulturní památku, protože Lehmbruck nepůsobil v českých zemích a v žádné encyklopedii českého výtvarného umění není uveden.

Po londýnské aukci se Torzo kráčející dostalo do některé soukromé sbírky v USA. Ani odborní pracovníci Vily Tugendhad dnes nevědí, kde se nachází, jen to tuší. Nebylo jim ani umožněno, aby vznikla alespoň přesná technologická kopie. Bronzový odlitek z jiného materiálu takovou kopií žel není, ač ministerští úřednici tvrdili opak! Na obhajobu dědiců však nutno říci, že za kulturní památky byly prohlášeny čtyři kusy originálního nábytku Miese van der Roha z Vily Tugendhat, což je obrovská vzácnost, jaká by byla pokladem pro všechna velká světová muzea. Jejich nákup do státních sbírek zatím neproběhl, což je vůči dědicům tohoto majetku neseriózní.