Mezi předcházejícími nahrávkami Reprezent z roku 2008 a Desperado z roku 2011 došlo v sestavě Gipsy.cz k několika personálním změnám. Proč?

Už když jsme vydali Reprezent, tušil jsem, že to nedopadne dobře. Věděl jsem, že kapela v tehdejší sestavě nemůže pokračovat věčně, protože se už ve studiu ukazovaly její slabiny. Před odjezdem na Eurosong v Moskvě v roce 2009 došlo k první změně, kdy z původní sestavy zbyl pouze Vojta Lavička. Nová parta se však ukázala jako nefunkční, takže jsme se potom na nějaký čas sešli v sestavě, která byla předtím. Album Desperado ale potvrdilo, že to, co jsem si o té sestavě myslel už před třemi lety, byla pravda a měl jsem se jí držet. Krátce nato jsme se rozešli. Shořelo to mezi námi lidsky, hudebně i názorově.

Vypadalo to, že se pak s kapelou nic nedělo…

Přišla řada nečekaných událostí, po nichž jsem se najednou ocitl v situaci, kdy jsem neměl kapelu, neměl jsem manažera a byl jsem na všechno sám. Album Desperado docela uspělo, ale já tehdy dospěl k závěru, že není důvod pokračovat. Byl jsem rozhodnut skončit. Namlouval jsem si, že Gipsy.cz to nejlepší řekli a není důvod jít dál. Chtěl jsem si založit jinou kapelu nebo dělat něco jiného sám.

Kdo vám to nakonec rozmluvil?

Má tehdejší přítelkyně, nyní manželka i manažerka Veronika. Pamatuju si, že jsme seděli na balkóně, pili vínečko a ona mi řekla, že značka Gipsy.cz si konec nezaslouží. Podepřela to řadou argumentů, dodala mi odvahy a já se dal zase do práce. Během čtrnácti dnů jsme sehnali baskytaristu Tomáše Baroše a později i akordeonistu Jana Březinu a houslistu Viliama Didiáše. Gipsy.cz zase ožili a postupně začaly vznikat nové písničky.

Ve stejném duchu jako předtím?

Tomáš Baroš se mě jednou zeptal, jak to chci dělat dál. Já mu na to řekl, že nechci pokračovat v tom, co bylo. Neměl jsem chuť dělat skočné taneční písničky, při kterých se musíme všichni bavit. Řekl jsem, že bych chtěl skládat hlubší věci, také trochu temnější. Nevěděl jsem ale, jak by kapela měla znít. Následující půlrok jsme hledali pro nové Gipsy.cz optimální zvuk.

Proč jste pro album zvolili název Upgrade?

Chtěli jsme jedním slovem říct, co všechno se v kapele za poslední dva roky stalo. Upgrade je v češtině vylepšení. Nastalo v hudbě, textech i ve vztazích.

Je to teď větší zábava a klid?

Přesně tak. Po třicátém roce života jsem přehodnotil spoustu věcí. Začal jsem například psát texty o lásce. Na desce je asi polovina písniček na toto téma, protože má žena Veronika je pro mě velkou inspirací a láskou. A pokud jde o to, co tomu řeknou rádia a jestli naše nové písničky budou hrát, je mi to jedno. Písničky na desce jsou od srdce. Jsou temné i veselé, jsou k pláči i k smíchu. Jsem také přesvědčen, že český posluchač není hloupý. Věřím, že naše nové písničky, které jsou naprosto upřímné, přijme.

Znamená to, že jste předtím při skládání kalkulovali?

Ano i ne. Bylo pro mě strašně těžké skládat písně, když od kolegů z kapely nepřicházela žádná reakce, žádná zpětná vazba. Ještě horší bylo, že jsem napsal písničku a pak jsem zjistil, že ji nejsou schopni zahrát. Tím jsem byl omezen, takže jsem skládal jednoduché a přímočaré skladby. Teď mám v kapele muzikanty, kteří zahrají skoro všechno. Můžu se takříkajíc pořádně rozepsat. Na albu Upgrade není jediná písnička, při které bych jako autor jakkoli kalkuloval.

Co se u vás ještě po třicítce změnilo?

Není to jen ta třicítka, souvisejí s tím i špatné věci, které se staly. Zemřela moje manažerka Dana Skalová, to byla velká rána. Onemocněl mi otec a také jsem ztratil nejlepšího kamaráda a spoustu dalších přátel. Stalo se to proto, že jsem zjistil, že jejich priority jsou jiné než mé. Já pochopil, že nejdůležitější v životě nejsou peníze, nýbrž zdraví, tolerance, láska a mezilidské vztahy. To jsou dnes mé priority. A nejsem už tak radikální.

Měl jste předtím pocit, že peníze jsou všechno?

Takhle přímo ne, ale věřil jsem, že peníze všechno dokážou. Dnes už vím, že dokážou pramálo.