Recenze: Millerův román o smrti i životě

Nedaleko rue Saint-Denis se tak v roce 1785 ocitne inženýr Jean Baptiste Baratte, jemuž na přímluvu jistého hraběte ministr uložil vykopat tisíce koster i ještě zcela nerozložených těl, která by měla být převezena do posvěcených prostor bývalých lomů.

Jistě že jedna věc je stěžovat si na zápach pohřebiště, jiná je schvalovat likvidaci hromadných hrobů.

I když šlo o dobu Voltairova racionalismu, spoléhajícího příliš na svůj rozum, přece jen porušit klid zemřelých a ponořit se hluboko k jejich úrovni není nic jednoduchého. Však také musel čerstvě povýšený ministerský úředník povolat třicítku horníků z Valenciennes, pro něž musel sehnat rýče a krumpáče – nikdo z nich je před revolucí nesměl vlastnit.

Možná právě jemné postřehy Millera, rodáka z Bristolu, který žil ve Španělsku, Japonsku, Irsku a samozřejmě i ve Francii, přesvědčily recenzenta listu The Guardian, aby jeho román hodnotil jako inteligentní, seriózní, provokativní, přesto zábavný, napsaný jednoduchým a střízlivým stylem a vyznívající velmi současně.

Vznikl historický román v mnohém opravdu současný, v němž si Baratte v rozhovoru s přítelem formuluje, co odlišuje jednoho člověka od druhého. Jeho ochota zůstat bez poskvrny, zatímco druhý z jisté zahálčivosti dovolí, aby se mu ústa vyplnila bahnem.

Kde čerpat naději uprostřed postupně vykopávaných prostor plných koster, kdy přítomný dr. Guilottin zajistil, aby se ještě „živé“ tkáně louhovaly, aby neohrozily horníky ani ty, kdo zajišťovali převoz ostatků do lomů? Jsou to drobné narážky, které dělají z Millerova románu čtení nejen poutavé, ale ve svých důsledcích i inspirující. Možná je to i proto, že se jako autor řídí prostými zásadami: „Mít oči otevřené, srdce otevřené a nohama stát na zemi.“