Jaký je to pocit vyhrát už osmnáctý ročník respektované soutěže?

Jako když sníte krásný sen a máte strach, že se probudíte. Pak se probudíte a ona je to skutečnost.

Proč jste se rozhodla vrátit do rodných Beskyd, abyste vypověděla osudy čtyř generací žen od konce devatenáctého století po současnost?

Ty příběhy žen ve mně zrály léta. Chtěla jsem psát o obyčejných ženách, o jejich síle a obětavosti. Potom jsem si uvědomila, že čas běží, a pokud je chci napsat, není na co čekat.

Vyprávění Marýny i Josefky jsou působivé příběhy lidí práce, často živořících na málo úrodných polích, která rodinám přesto poskytovala obživu. Dnes to není zrovna obvyklé téma.

Možná je načase se k takovým tématům vracet. Setřít ze života falešnou šlehačku lehkého bytí.

Ve vašem podání nechybí skoro až přísloví „Člověk je tvor odolný, jak se trochu otřepe z nejhoršího, už se zase raduje“ nebo povzdech „Jsme tu jen hosté“. Není za tím moudrá babička, na jejíž průpovídky vzpomínáte?

Ne, jsou to mé formulace slov, ale opsané z podstaty života. Ale má babička byla moudrá, byť prostá žena.

Čeho jste si na ní nejvíc vážila a kdy jste si během vlastního života na ni či její zkušenost nejvíce vzpomněla?

V době, kdy jsem dospěla natolik, abych mohla vnímat babiččinu osobnost, byla z ní už hodně stará žena. I tak na mě velice zapůsobila svým přístupem k životu, měla ho skutečně těžký, ale měla ho ráda. Nikdy neztratila humor, nikdy si nestěžovala. Byla hrdá a soběstačná. Ona i jiné ženy z mého rodu mi umožnily, abych na ně mohla být pyšná. Je to povzbudivé, ale i zavazující.

Příběhy umělkyně Růži nebo závěrečná část věnovaná současné ženě Fany, která chce změnit dosavadní osobní život bez ambicí, ukazují proměnu ženského údělu. Na co jste při vykreslení té proměny nechtěla zapomenout?

Právě na ten ženský úděl. Vychovat dobře další generaci je dle mého názoru ta největší a nejtěžší ambice. Je to to nejlepší, co ženy mohou společnosti dát. A společnost by to po nich s největší vážností a respektem měla chtít.

V roce 1999 jste vydala knihu pro děti Poturčenec, ve které jste prošla v sedmnáctém století od Hodonína až po Ostřihom. Dodala jste si tak odvahu k tomuto třistastránkovému románu?

Poturčenec mě hodně posunul v mém uvědomění si svých možností. Důležité je přesvědčit sama sebe a překročit nejistotu. Odvahu jsem nehledala. Vrhla jsem se do toho, protože mě to baví, protože jsem chtěla poznat, zda to dokážu.