Máte za sebou několik režijních vedení muzikálů. Kam v pomyslném žebříčku obtížnosti řadíte dílo Lucie, větší než malé množství lásky?

Před závorku bych vytknul, že vždycky ten poslední muzikál je nejtěžší. Je to pravidlo, člověk má pocit, že hora, kterou už slezl, nebyla tak náročná jako ta, na které momentálně je. Mám-li být objektivní, tento muzikál patří k těm obtížnějším. Tak, jak autor libreta Tomáš Belko postavil jeho příběh, je poměrně složitý, zajímavý a má několik stylových rovin. Je to takový zvláštní vybroušený diamant, který má poměrně dost plošek. Bylo dost těžké najít způsob, jak vyvážit jednotlivé fazety, aby to byl diamant, ne blázinec. Tento muzikál tedy opravdu patří k těm nejobtížnějším. Na druhou stranu je to jeden z muzikálů, na které jsem se nejvíc těšil.

Je na něm z režijního hlediska něco specifického?

Největší specifikum je kapela Lucie. Už jen tím, že nás její hudba dlouho výrazně ovlivňovala. Mě osobně také, takže k ní mám významný citový vztah. Musel jsem v sobě najít způsob, jak tento silný vztah přetavit do jevištního díla. Málokdy se také stává, že máme živé autory v hledišti. Pro mě je to velmi cenná, ale současně zvláštní zkušenost. Tento muzikál totiž vzniká ve spolupráci s celou skupinou Lucie a autorem libreta Tomášem Belkem. Konečný tvar buduje větší množství tvůrců, kteří mají rozdílný způsob vidění. Je to pro mě naprosto nová zkušenost. Ještě nikdy jsem takto intenzivně s tak velkým týmem nepracoval.

Našel jste v souboru, který jste si vybral, nějaký nový talent?

Asi ano. Ke své hanbě musím říct, že jsem dosud neznal Patrika Děrgela. Po dlouhé době mám při práci partnera, který je velice talentovaný a já o něm předtím nevěděl. Naopak jsem věděl, že bude dobrá Bára Poláková. A je to tak, strašně mě to těší.