Zvolila si k tomu strukturu vyprávěnou z pohledu tří postav - jednak samotného Partse, jeho ženy Juudit a bratrance Rolanda. Ten se podílí na odboji proti Němcům. Jeho svět tvoří boj za vlast a milovaná snoubenka Rosalie. Vede si deník, v němž zaznamenává své činy, jenže to netuší, že právě tyto zápisky použije Edgar jako dokonale překroucenou výpověď o Rolandově neloajalitě k Estonsku.

Zatímco bratranci představují dva protipóly (dobro a zlo, láska a vypočítavost, poctivost a lež), postava Juudit vnáší do takto jednoduše vytyčené konstrukce prvek zneklidnění a pochybností o světě kolem i o sobě samé (což v přemýšlení Edgara ani Rolanda čtenář nenachází).

Spolu s ní postupně odhalujeme lži jejího manžela a je to sice místy sadistický proces, ale těžko se ubránit dychtivému nasávání nových informací. Když Juudit sezná, že manžel nemíní vést jejich vztah tak, jak se obecně považuje za normální, rozhodne se mladá žena zařídit po svém.

Začne žít s Němcem, snaží se být šťastná. Chtěla mít jen hezký život tak, jak si to vždycky představovala. Těžko jí to vyčítat. Svou pragmatičností v nazírání politiky a vztahů představuje nejsnáze pochopitelnou stranu románového trojúhelníku postav.

S Partsem je to složitější. Bez pochyb má výborně vyvinutý pud sebezáchovy, který ho dokáže provést všemi politickými škytnutími takřka bez problémů.

Finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen.

Finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen

FOTO: ČTK

Na druhou stranu může mít čtenář problém s tak kompaktním zlem. Autorka pro potřeby svého románu nastudovala mnohé historické prameny.

Je škoda, že do těchto pečlivých reálných kulis zasadí člověka tak jednobarevného. Jsou sice autoři, kteří se zrodem zla u svých hrdinů nezabývají, protože to lépe slouží jejich záměru (výborně s tím umí pracovat třeba Cormac McCarthy), jenže pro účely Oksanen a její studie, co dělají dějinné zvraty s lidmi, by důkladnější psychologické vrstvení neškodilo.

Čemu se pak takřka nedá nic vytknout, je autorčin styl. Postavy velmi dobře výrazově rozvrhla. Vyniká v úsporných metaforách, které nejsou tvořeny jen na efekt, je přesná, jde rychle k jádru věci. Tam, kde by se jiní zdlouhavě věnovali popisu vraždy, si Oksanen vystačí s jednoodstavcovou rafinovanou zkratkou.

Tím víc pak mrzí, že tak bystrý talent nechal v knize pár neopracovaných míst.

 

Sofi Oksanen: Čas ztracených holubic

 

Odeon, překlad Linda Dejdarová, 320 stran, 299 Kč

Celkové hodnocení 60 %