Na nové desce jste opět, stejně jako na předešlé Dirty, pracovali s producentem Ecsonem Waldesem. Chtěli jste ji v něčem změnit či posunout?

Dlouhodobě usilujeme o to, abychom na albu zněli stejně jako naživo. Připouštím, že se nám to zatím stoprocentně nepovedlo, a nejsem si jistá, jestli se to vůbec někdy podaří. Je to ale náš jediný opravdu chtěný záměr. Nad dalšími nepřemýšlíme.

Studiové nahrávání přitom nabízí mnohé technické možnosti, které by mohly obvyklý zvuk kapely pozdvihnout.

Je to lákavé, samozřejmě. Nás to ale moc nepřitahuje, protože nechceme podvádět posluchače. Myslím si, že ty technické možnosti ve studiu, o kterých mluvíte, hudbě moc nepomáhají. Vytrácí se z ní autentičnost.

Proč je pro vaši kapelu tolik důležitá koncertní energie?

Protože v ní vybíjíme tu svou. Osobně se s lidmi nehádám, jsem uctivá a nechávám se často obelstít, protože jsem možná naivní. Jakmile ale začnu zpívat, všechny slabosti si vybíjím. Kolikrát si před začátkem koncertu říkám, že budu zpívat, ne křičet na diváky. Po první polovině písničky je ale tohle předsevzetí pryč a já zase křičím. Není to nic negativního, nejsou to urážky, jde o způsob projevu. Jakmile se do písničky ponořím, což se stane za krátkou dobu, přijde potřeba vyřvat se. A moji spoluhráči v kapele to mají podobně.

Býváte po koncertě spokojená?

Ano, funguje to. Když slezu z pódia, jsem totálně bez energie, ale je mi krásně.

Vaše texty jsou přitom psané v angličtině. Nebylo by lepší na koncertech v České republice na diváky takříkajíc řvát česky?

Myslím si, že drtivá většina diváků obsah našich textů v angličtině nevnímá. Proto mě vždy potěší, když se někdo z fanoušků v našich textech, jejichž jsem autorkou, porýpe a zeptá se mě, o čem jsou, jestli se ve svém výkladu nemýlí anebo proč jsem je napsala. Jsem ráda, když to někoho zajímá a chce si o obsahu textů povídat. Běžný posluchač to ale nevnímá.

Nevadí vám to?

Nevadí. Mám ráda angličtinu a nerada zpívám česky. Nemám k tomu vlohy ani geny, protože vlastně nejsem Češka. Polovina lidí v naší rodině jsou Maďaři a polovina Němci. Díky rodičům jsem doma odmalička poslouchala muziku s anglickými texty. Beru to jako fakt. Rock se pro mě rovná angličtina, stejně jako dechovka se rovná čeština. Navíc mě angličtina baví. Pamatuju si jeden okamžik ze školky, kdy jsme měli soudružkám učitelkám zpívat písničky. Zatímco ostatní děti zpívaly klasické české písně, já spustila svahilsky nějakou baladu od Whitesnake. Myslím, že jsem učitelky dost zaskočila.

Co všechno ve vašich textech je?

Většinou ne moc pěkné věci. Jsem typ textaře, který se potřebuje vypsat a vyřvat. Mé texty jsou o tom špatném, co se mi stalo, nebo o mizerných náladách. Je v nich nedobré dětství i problémy ve vztazích, ke kterým se bohužel často vracím. Není to nic pozitivního.

Znamená to, že obsah textů úzce souvisí s agresivitou, která je ze zvuku vaší kapely i z vašich výkonů patrná?

Hudba je pro mě terapie. Ulevuju si od bolestí už ve chvíli, kdy píšu text. Potom na zkouškách a následně na koncertech. Je mi líp a líp a už se mi stalo, že jsem přestala mít potřebu a chuť nějakou písničku zpívat, protože ta věc z jejího textu už byla za mnou.

Jste výrazná zpěvačka. Neměla jste někdy nabídku, abyste šla zpívat jinam?

Nějaké nabídky přišly. Nejvíc mě potěšilo, když mě oslovila skupina Gaia Mesiah v době, kdy od ní odešla zpěvačka Marka. Byla to esemesková nabídka, a ještě zprostředkovaná, ale byla milá. Cítila jsem ale, že to není nic pro mě. Myslím si například, že nejsem tak dobrá zpěvačka, abych mohla interpretovat písničky, které napíše někdo jiný. Občas za mnou ještě někdo přišel, ale všechny nabídky jsem slušně odmítla, protože mám jednu kapelu, a tou je Nil.