Důstojná mzda by měla být alespoň 48 336 korun. Nedosáhnou na ni dvě třetiny lidí

Jen pro porovnání, celoroční republiková průměrná mzda loni dosahovala 49 215 korun hrubého měsíčně. Minimální mzda stanovená státem je pak ve výši 22 400 korun. Pod hranicí minimální důstojné mzdy je tak 2,5 milionu, tedy téměř dvě třetiny pracujících. Nižší mzdu než důstojné minimum přitom berou téměř tři čtvrtiny žen.

Loni přitom podle Platformy docházelo k pozvolnému zlepšení kupní síly zaměstnanců. Stále ale pociťují důsledky cenového růstu a stagnace mezd posledních let, které v Česku způsobily největší propad kupní síly zaměstnanců ze zemí Evropské unie.

“Pokles reálných mezd byl v posledních letech v Česku tak hluboký, že se až letos očekává, že si zaměstnanec s průměrnou mzdou bude moci dovolit stejný životní standard jako v předcovidovém roce 2019 “ uvedl ekonom a spoluautor studie Jan Bittner.

Nedostačující mzdy a jejich pomalý růst znamená, že je v Česku stále velká skupina lidí, kteří jsou dlouhodobě v ekonomicky nejisté situaci. Pomalý růst mezd dopadá zejména na odvětví, kde je klíčový zaměstnavatel stát, a to i včetně profesí, které vyžadují vysokou kvalifikaci.

S hlubokým propadem kupní síly se musí poslední roky vypořádávat zaměstnanci veřejné správy, kteří jsou o devět procent chudší než v roce 2019, a zaměstnanci ve vzdělávání, kteří navzdory zákonné garanci růstu platů zchudli o sedm procent.

Prakticky žádný asistent či asistentka pedagoga na minimální důstojnou mzdy podle propočtů Platformy nedosahuje, ale příliš nízkým mzdám vzhledem k vysokým nákladům musí čelit i čtyři z pěti učitelů a učitelek v Praze a Brně. S nedostatečnými mzdami se dlouhodobě potýká i sektor sociální péče, kde na propočtenou částku nedosáhne celých 86 procent sociálních pracovníků a pracovnic.

Stěžejní je v této oblasti zejména otázka dostupnosti bydlení, které tvoří v propočtu minimální důstojné mzdy největší položku a svým meziročním zdražováním ji žene pravidelně nahoru nejvíc.

„V oblasti bydlení je klíčový hlavně efekt majetkových nerovností, které přestává být možné dorovnat růstem příjmů. Ani s MDM už si v podstatě nelze pořídit vlastní bydlení, a i placení vyššího nájmu může představovat problém,“ uvedla sociální antropoložka Lucie Trlifajová, která je další z autorů studie.

„Naopak kdo bydlí ve vlastní splacené nemovitosti, nebo dokonce nadto ještě bydlení pronajímá, pro toho přestává být příjem z práce rozhodující,“ dodala.

Nízké odměňování za práci, které nevystačí k pokrytí běžných nákladů, má početné individuální i celospolečenské dopady. Domácnosti totiž mají vůči ekonomickým výkyvům omezenou odolnost, což v důsledku vytváří větší tlak na stát. A projevuje se i v podobě stresu, který je s ekonomickou nejistotou spojený.

„Společnost funguje na základě určitého nepsaného pravidla, že pokud lidé poctivě chodí do práce, měli by být schopni zajistit si věci, které jsou ve společnosti běžné - to je pro mnohé možná dokonce ten nejdůležitější a nejhmatatelnější příslib fungující demokracie,“ řekla politoložka Kateřina Smejkalová.

„Pokud to neplatí, nelze se divit, že má část lidí pocit, že systém nefunguje, jak má, a politicky se radikalizují,“ dodala.