Článek
Když jste překládal Sladkosti života Pauluse Hochgatterera, krutý obraz rakouského maloměsta, říkal jste, že je těžké nepouštět si překládané příběhy k tělu. Čím žijete nyní?
Teď jsem si zrovna dvě knihy při překladu k tělu pustil. Je to kulturní koláž Floriana Illiese s názvem 1913, ve které autor propojil osudy velikánů kultury a politiky s posledním krásným rokem minulého století. Do hry tak vstupují Kafka a jeho vztah k Felicii, Picasso nebo Duchamp, Freud či Hitler, Stalin nebo Joyce… Byla to pěkná práce, ve které musel každý z hrdinů roku 1913 hovořit vlastním jazykem.
Jazykově uměřenější, ale obsahově velmi hluboká je však druhá kniha, román rakouského autora Arno Geigera Starý král ve vyhnanství. Je to příběh o hledání cesty k otci, který trpí Alzheimerovou chorobou. Přeložil jsem ji pro kamaráda.
V Německu si recenzenti všímají věcí, které se u nás běžně přecházejí
Proč pro kamaráda?
Kamarádův tatínek, bývalý řezník a báječný malíř z Náchoda, před pár lety začal zapomínat a dnes už není pochyb, že trpí alzheimerem. Kamarád mi vypráví, jak si jeho otec obléká třetí kalhoty přes sebe a odmítá do postele pustit manželku, protože jeho žena je přece ta dívka na svatební fotografii, co visí na zdi, a ne ta paní, co před ním stojí.
Při takových historkách mě vždycky jímá hrůza. Geigerova kniha je silný příběh o tom, že chci-li najít společnou řeč s nemocným otcem, musím přejít most do jeho světa. Ten náš mu totiž už nic neříká. A já chtěl, aby si to kamarád s maminkou přečetli, aby zkusili vyjít ze svého světa. Geigerův text nešustí papírem. Pro mě je důkazem, že literatura může mít útěšnou funkci. Víc si od ní snad ani nemůžeme přát.
Vypadá to, že si vybíráte knihy vypovídající o absurditě našeho života. Třeba německého prozaika Daniela Kehlmanna od setkání cestovatele Humboldta a astronoma Gausse ve Vyměřování světa přes touhu vyniknout za každou cenu v románu Já a Kaminski či soubor jeho povídek Sláva. Čím vás uchvátil on?
Kehlmann je autor jiného ražení. Vedle Güntera Grasse a Bernharda Schlinka je třetím globálně uznávaným německým spisovatelem, jehož knih se prodalo přes dva milióny výtisků, což je na německé poměry velice úspěšné. Tomu také odpovídá způsob psaní. Píše čtivě, pro většinového čtenáře, a to i v případě, že zpracovává paralelní život dvou německých idealistů a intelektuálů z konce 18. století.
Kehlmannovi sice mnozí nemohou odpustit, že je efektní, ale zároveň mu nikdo nemůže upřít, že si klade zásadní otázky lidského bytí. Nejraději mám Kehlmannův starší román Já a Kaminski, který se opírá do kulturního žurnalismu a naivní nafoukanosti mládí.
Poslední dobou nezvládnu číst texty některých kulturních bijců za opravdovou literaturu nalačno
Kdysi jste připomínal happening německých překladatelů, když každý poslanec Spolkového sněmu dostal přeloženou knihu s podrobným rozpisem, jak dlouho na té knize překladatel pracoval a kolik peněz za ni dostal. Čeští poslanci by se divili, že náš překladatel musí vyjít s deseti dvanácti tisíci měsíčně. Změnilo se něco?
Nijak zásadně. Protože kulturní politika státu není ve středu zájmu našich zákonodárců, naděje, že by se překladatelům mohlo vést lépe, je minimální. A to i přesto, že je jasné, že s úbytkem překladové literatury by došlo ke snížení úrovně vzdělanosti. Chybí tu dostatečně silná střední vrstva, která by si uvědomovala význam kultury a podle toho se také chovala.
Německé literatuře se u nás příliš nedaří, a to i přesto, že vychází až sedm set padesát novinek ročně. Jak jsou přijímáni čeští autoři v Německu?
Většinou kladně. Ono to souvisí s německým způsobem psaní o knihách. Recenzenti hledají souvislosti a funkčnost příběhu v autorem zvoleném rámci. Takže dobré recenze mají Viewegh, Topol, Denemarková i Rudiš.
V německém jazykovém prostoru nenajdete na adresu Michala Viewegha nebo Jardy Rudiše žádnou uštěpačnou recenzi, a to je komentují významné deníky i alternativní noviny. Recenzenti si všímají věcí, které se u nás běžně přecházejí. A tady? Poslední dobou nezvládnu číst texty některých kulturních bijců za opravdovou literaturu nalačno.