V roce 1451 namalovali pro klášter padovských františkánů velký oltář složený z jedenácti deskových obrazů. Koncem osmnáctého století byl celek rozebrán. Pět obrazů dnes vlastní pražská Národní galerie, dva jsou v italské soukromé sbírce, dva v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a dva jsou zřejmě nadobro ztraceny.

Ve Šternberském paláci v Praze probíhá do 15. června výstava Vivarini 1451. Jde o částečnou rekonstrukci původního malířského díla, která dokumentuje uměleckou prestiž Padovy.

Podobné výstavy pořádají všechna muzea výtvarného umění. Jsou atraktivní pro veřejnost, protože evokace původního celku nabízí nevšední estetický zážitek, a jsou užitečné i pro odborníky, protože umožňují přímý muzejní výzkum, technologický, stylový i ikonografický. Člověk by chtěl Národní galerii zatleskat.

Nicméně k úplnosti chybí zápůjčka dvou obrazů z Vídně. K pražským dílům jsou na výstavě ve Šternberském paláci připojeny jen dvě desky z italského soukromého majetku. Na odborný výzkum také nebyl čas.

Vina ředitele

Podle historiků umění a restaurátorů vina padá na bývalého generálního ředitele. Zápůjčky s nimi nijak nekonzultoval, jen narychlo a improvizovaně vše domluvil s privátním italským vlastníkem. Odborné rady šly zcela stranou.

Vyjednávání s Vídní o zapůjčení dvou desek by trvalo delší dobu, stejně jako podrobnější umělecko-historické a konzervátorské bádání, ale výsledek by z diváckého i odborného hlediska stál za to. Dobrý záměr zůstal na poloviční cestě.

Když pražskou Národní galerii řídili historikové umění, podobným výstavám předcházel detailní restaurátorský průzkum, uměleckohistorický výzkum a výsledek byl zhodnocen jak výstavou, tak katalogem. Stalo se to třeba při výstavě pašijového oltáře Hanse Raphona v roce 2000. V případě akce Vivarini 1451 se nic podobného nekonalo.

Naše největší galerie ale není jen atraktivní obrazárnou, nýbrž i vědeckým pracovištěm evropského významu. Každá dobře připravená výstava nebývale zhodnocuje význam uměleckých děl v českých sbírkách a přispívá také k odbornému renomé české instituce.

Narychlo připravená akce typu Vivarini 1451 se pro galerii stala promarněnou šancí, jak v mezinárodním měřítku zhodnotit soubor svých benátských obrazů z poloviny 15. století a učinit z nich cenný objekt další mezinárodní umělecké výměny.

Odvolání investičního bankéře z místa generálního ředitele Národní galerie bych i z hlediska tohoto drobného konkrétního případu považoval za kompetentní rozhodnutí ministerstva kultury. Vše má ale širší pozadí.

Na vedoucí místa v kultuře se dnes tlačí finanční manažeři, kterých je v ekonomických oborech nadbytek, a politici, kteří o jejich instalaci do ředitelských pozic rozhodují, nabyli dojmu, že znalosti z oblasti finančnictví jsou tím nejlepším, co je opravňuje úspěšně rozhodovat o všem, tedy i o otázkách uměleckých a odborných.

Věřme, že ministryně kultury Hanáková bude v tomto ohledu prozíravější než její předchůdce Besser.