Během krátké hudební kariéry jste dosáhl mnoha cen, ocenění a potlesku. Stal jste se Českým slavíkem, získal jste cenu Anděl, vaše deska Racek byla v roce 2011 nejprodávanější. Dostal jste se do pozice, kdy už vlastně musíte pouze obhajovat?

Klus: To právě nechci, protože je to velmi svazující, zvláště v umění. Ze své sportovní kariéry vím, jak moc je člověk obhajobou spoutaný. Neužívá si trénink a věčně se potýká s myšlenkou, že musí obstát. S každou cenou dostane do ruky balíček očekávání veřejnosti. Je to věc, která by ale mohla zlikvidovat jeho tvorbu i přirozený vývoj. Nemám dokonce ceny, které jsem už dostal, vystavené na místě, na němž by se mi každý den připomínaly. Mám je zavřené.

Kučerovský: Často člověk vypadá jako arogantní a nepokorný, když řekne, že ceny nic neznamenají. Mít nějaké ceny ale na životě nic nemění. Nemění se pocit z hraní na koncertech, nemění se chuť skládat, nemění se láska k hudbě. Podle mě nemá smysl zasekávat se na cenách.

Klus: Když jsem získal loni v listopadu Českého slavíka, jeli jsme pak na další běžný koncert z probíhajícího turné. V šatně před vstupem na pódium jsem ale najednou cítil, že jsem nervóznější, než jsem býval. Říkal jsem si, že lidé asi budou chtít, abych jim ukázal, za co toho Slavíka vlastně mám. A nejšílenější na cenách je, že jsme je dostali za to, co normálně děláme.

Kučerovský: Vlastně jsme pro jejich zisk nic neudělali.

Klus: Nikdy jsme nikam nepsali, aby pro nás lidé hlasovali v nějaké anketě, nebo aby podpořili náš videoklip. Přesto jsme ceny dostali. Přitom neděláme žádné velké umění, nic přelomového. Vlastně se jenom bavíme. Nemáme pocit žádné výjimečnosti.

Proč se tedy to, co děláte, líbí tolika lidem?

Klus: Protože je to normální. To, co se odehrává v šatně, se při našem koncertě odehrává i na pódiu. Lidé to poznali. Pochopili, že cestou ze šatny na pódium se nestane žádná změna v tom smyslu, že Jiří Kučerovský se stane velkým kytaristou, já velkým zpěvákem a ostatní se velkými muzikanty.

Kučerovský: I když bychom to třeba mohli zkusit…

Klus: Vyprávěl nám náš bodyguard Tomáš, že se při jednom našem koncertě dal do řeči s paní, která pořád někam odbíhala. Zeptal se jí, jestli se jí ty písničky nelíbí, a ona mu řekla, že moc ne. Otázal se tedy, proč na koncertě je, a ona odpověděla, že kvůli tomu, že jsem k nim přijel já.

Čili fenomén Klus…

Klus: Jeho úspěch je podle mě také v tom, že spousta lidí cosi hledá. Já to hledám také a zpívám o tom. Nemáme cílovou skupinu, našimi diváky jsou mladí i staří, lidé. Spojuje je touha cosi nalézt. Myslím si, že opadnutí fenoménu Klus je otázkou dvou tří let, protože jsme na dobré cestě a najdeme to.

Co hledáte vy?

Klus: Začínám tušit, že jsem to já sám.

A co bude, až přestanete být slavní?

Klus: Budu šťastný. A kdybychom se našli všichni, tak se společnosti velmi uleví. Lidé jsou podle mě nešťastní hlavně z toho důvodu, že jsou v sobě opuštění a hledají z toho cestu. Byl bych nerad, aby to vyznělo tak, že jim ji ukazuju já. Jsem stejně zmatený jako oni, jen skládám písně, které jsou mi terapií a jsou terapií i pro ně. To nás spojuje.