I proto oblékl Čechova do současných kostýmů s řadou současných atributů – od archaické ledničky a silonových sušáků na prádlo až po elektrickou kytaru či plastové kelímky, z nichž postavy usrkávají čaj i šampaňské. Zůstalo však pouze u vnější ilustrace, stejně jako v případě řady dalších doslovných scénických prvků.

Hořké poselství textu se rozplynulo v nekonzistentním tvaru, sahajícím od grotesky až k patetickému melodramatu, a ve stylově roztříštěném herectví.

Postavy buď prázdně deklamují, anebo se zmítají v oblaku hysterie. Obojí je vzdaluje od možnosti, že by divák s jejich trápením pocítil alespoň kapku soucitu či porozumění.

Ale možná právě to inscenátoři nechtěli. Proč by jinak nechali herce pronášet nejniternější texty s patosem či ironizujícím odstupem, podtrhujícím prázdnou proklamativnost jejich vyznání, případně s hysterickou nadsázkou? Snad aby bylo jasné, že Čechov může být i akční komedie?

Ploché, afektované

Přes slibné herecké obsazení vychází většina postav velmi ploše a nezajímavě. Jelena Lucie Žáčkové je jen afektovaná, znuděná hysterka, Soňu režie od začátku nutí do připitomělého chichotání a jen vzácně se vzdor zjednodušující stylizaci Kateřině Holánové daří naznačit hloubky Soniny zraněné bytosti.

Vojnickij Igora Bareše má tolik vzájemně nesouvisejících poloh, že z nich lze jen stěží poskládat uvěřitelnou postavu, Astrov Martina Pechláta je bohužel jen prázdný elegán bez vnitřní posedlosti, jíž ho Čechov obdařil.

Cílevědomě a nepodbízivě buduje František Němec zoufalou nepatřičnost profesora Serebrjakova v daném prostředí, ale bez odezvy okolí. To vše dohromady působí, že se Čechovem tak umně vybudovaný text rozpadá do pouhé laciné panoptikální mozaiky.

Jestliže Dočekal naznačil před dvěma lety v Rackovi, z něhož do Strýčka Váni pronikl jako citace poražený kmen stromu, že si s Čechovem rozumí, tentokrát jako by na něj vzal krumpáč stejně jako Váňa na profesora Serebrjakova.

Celkové hodnocení 40%