Než jste v roce 2010 vydali své aktuální album Anjelská daň, koncertovali jste zřídka. Nyní se ale na pódia vracíte dost často. Vlila vám práce na albu novou chuť do žil?

Patejdl: Je pravda, že Anjelská daň pro nás byl dost důležitý mezník. Sedm let předtím jsme žádnou desku nevydali a věděli jsme, že když se tato nepovede, bude naše poslední. Chtěli jsme nahrát album, které má poselství a nabízí dobré písničky. Myslím, že se to podařilo, a jistě nás to v tom dobrém smyslu slova nakoplo. To je pravda.

V čem je ta deska přelomová?

Patejdl: Lidé od nás chtějí stále něco nového, ale současně touží po tom, aby to bylo jako to staré. Řadu let před vydáním Anjelské daně jsme se o to snažili. Něco se podařilo více, něco méně. Na poslední desce se nám to ale povedlo bezezbytku. Skloubili jsme starý Elán s jeho novým přístupem k tvorbě. Nezměnili jsme styl, přesto je Anjelská daň album poměrně tvrdé, energické a jsou na něm skladby, které jsou nadčasové.

Je i přáním kapely zůstat takříkajíc starým novým Elánem?

Ráž: Mým přáním je být stále tím, kým jsem. Lidé jsou ale velmi nároční a ne vždy je lze uspokojit. Vyvíjíme se, děláme to nejlepší, co umíme. Pokud se jim to stále líbí, má to smysl. Když se jim to líbit přestane, tak to zabalíme.

Přizpůsobujete se přání svých fanoušků?

Ráž: V žádném případě. Nikdy jsme se nikomu a ničemu nepřizpůsobovali. Máme teorii, že mnohem lehčí je styl určovat, než se mu přizpůsobovat. Té se držíme.

Patejdl: V době, kdy jsem tvořil sólové desky nebo jsem psal pro jiné interprety, tedy hlavně v devadesátých letech, jsem trendy sledoval. Technika, nástroje i samplery přinášely různé možnosti a já se v tom chtěl orientovat. Tohle ale nikdy nebyl a nebude případ Elánu. Nikdy nepodřídíme výpovědní hodnotu písničky stylu nebo módě.

Současně vím, že je strašně lehké napsat dobrou písničku v době, kdy je člověk začínající umělec, je nabuzený, má v sobě energii a spoustu nápadů. Tehdy z něho dobré písně doslova tečou. Tato nevinnost se ale nedá zachovat čtyřicet let. Chci tím říct, že pro mě osobně je dnes nejtěžší napsat jednoduchou písničku, mívám totiž často pocit, že to není ono. Pravda je ale taková, že to je ono.

Ráž: Podle mě jsou všechny písničky a všechna umělecká díla ve vesmíru dávno hotové. Když je chcete napsat a přenést na zem, musíte se do vesmíru napojit a vzít si je. Když se to povede, písnička je hned hotová a vy víte, že je to ono. Kdo se ale na vesmír nedokáže napojit, může nad písničkou sedět, jak dlouho chce, a nikdy z toho nic nebude.

Po vystoupení jsem byl vždycky vyčerpaný jako nikdy předtím. Jožo Ráž

Je před vámi česká část akustického turné. Už jste někdy něco podobného absolvovali?

Patejdl: V roce 1998 jsme odehráli akustické turné, které se jmenovalo To pravé a vyšlo i na albu. Byly to klasické unplugged koncerty, elektrické nástroje se vyměnily za akustické, aranže písniček zůstaly prakticky stejné a šlo se na to. Teď je to ale úplně jiné.

Vyhodili jsme všechny nástroje a zůstaly jen klavír, kytara a Jožo do toho občas zahraje na tamburínu. Písničky jsou prakticky tak, jak jsme si je doma hráli hned potom, co před lety vznikly. V této jejich čisté podobě se snažíme ukázat, že jsou čisté a mají svou hodnotu i ve skromných verzích.

Bylo těžké je takhle vyčistit?

Ráž: Bylo to těžké a slovenské koncerty, které jsme už absolvovaly, byly nejtěžší, jaké jsme kdy hráli. Je při nich slyšet náš dech, jsou slyšet všechny nedokonalosti ve výslovnosti, všechny chybičky, absolutně všechno. Musíte být totálně soustředěný.

Po vystoupení jsem byl vždycky vyčerpaný jako nikdy předtím. Je to nenormální psychická zátěž. Odměna je, že nás lidé nechtějí pustit z pódia. A když jsem se podíval mezi diváky, viděl jsem, že někteří pláčou.

Proč?

Ráž: Mám na to svou teorii. Myslím si, že jsou nostalgičtí a že se jim stýská po minulosti. Všechno na tomhle světě se vyvíjí k horšímu, ale naše písničky zůstaly stejné. Musím se přiznat, že to, co se na našich unplugged koncertech děje, mě dojímá.

Nepřiměje vás to vzít zpět svá loňská slova o tom, že brzy skončíte?

Ráž: Mé rozhodnutí se nezměnilo. Za rok a půl opravdu skončím. A nevím, co bude pak.

Skončíte jako člen skupiny Elán, anebo skončíte s hudbou?

Ráž: Skončím v Elánu.