Dirigent Jan Latham Koenig zvolil spíše suchý a komornější zvuk, vázaný k výkonům sólistů a sboru. Bohužel, orchestr ani na jedné premiéře nehrál bez triviálních chyb (trubky druhé premiéry!), rozostřených nástupů a bez patřičné zvukové sladěnosti.

Rakušan Hartmut Schörghofer jako režírující scénograf vytvořil výrazné scénické obrazy, jejichž vzájemná logická provázanost je ale velmi vágní. Příběh Orfea a Eurydiky umístil na tři obrovitá bílá schodiště, která se frontálně k divákům neustále zvedají a překlápějí, temné podsvětí vybavil vodní plochou, v níž se duše zesnulých zmítají, případně se svíjejí jako blátem pomazané trosky. Místy je to působivé, místy hodně samoúčelné a vzhledem k oprávněným obavám diváků o zdraví a životy interpretů dokonce i rušivé. Překvapivé, i když svým způsobem logické vyústění nahrazující očekávaný „happy end“ diváky možná zaskočí.

Schörghofer vystavil sólisty i sbor nárokům takřka kaskadérským, kdy bez jištění balancují ve výškách na šikmých plochách stále se měnících schodišť a zaplétají se do změti rudých provazů, takže je div, že jsou vůbec s to odvést solidní pěvecké i herecké výkony.

Orfeus Romana Janála na první premiéře byl hlasově i herecky expresivnější a pro diváky tak atraktivnější, ale stylově byl Gluckově hudbě měkkou kantilénou i rovnějším tónem blíž Jiří Hájek druhé premiéry. Obě Eurydiky, Alžběty Poláčkové i Marie Fajtové, sklidily zaslouženě ovace diváků, Fajtová byla jistější a hlasově výraznější. A v odlehčené roli Amora dobře uplatnily své lehké soprány jak Yukiko Šrejmová Kinjo, tak i Hana Jonášová. Obdiv zaslouží sbor za citlivou, koncentrovanou a zvukově vyrovnanou interpretaci Gluckovy hudby, jíž při nárocích režie jistě nebylo snadné dosáhnout.

Celkové hodnocení 70 %