Nové album je pozitivnější než předešlá. Souhlasíte?

Nebyl to původní záměr. Producenta Charlieho Bauerfeida napadlo, že bychom mohli vydání alba odložit o dva nebo tři měsíce do nového roku, až se ukáže, jestli přežijeme rok 2012. Báli jsme se, že ho vydáme a svět skončí. Případné nekolikatýdenní zkoušky na světové turné by tak přišly vniveč. A pak jsme došli k tomu, že když album vydáme v době, kdy už bude jasné, že život jde dál, měli bychom brnkat na radostnější struny.

Odráží se tahle myšlenka i v textech?

Jde spíš o zvuk, texty jsou opět dost temné, snad spíš realistické. Když se díváte střízlivě například na světovou ekonomiku nebo politiku, nemůžete napsat příliš veselý text. Ale veselým hudebním doprovodem se snažíme naznačit, že není možné svůj život hodnotit a prožívat podle celosvětových problémů. Znamenalo by to smutný život. Klíč ke spokojenosti je se před problémy neuzavírat, být si jich vědom, ale zároveň se radovat pokaždé, když se nás přímo nedotýkají. Pořád si můžete užít dobré víno nebo přítomnost milované osoby.

Než jste v roce 1993 přišel do Helloween, zpíval jste v německé kapele Pink Cream 69. Koncertoval jste s ní i v České republice. Existuje ještě?

Ale ano, pořád to táhne dál. Bývalý bubeník Pink Cream 69 Kosta je tour manager Helloween. Takže jsme v kapele dva, kteří o ně mají zájem.

S Pink Cream 69 jste v Praze předskakovali švédským Europe. Pamatujete si na to?

Ano, rád na to vzpomínám, pěkně jste nás přivítali. To není u předkapel obvyklé. Mám na Českou republiku vřelé vzpomínky a vždy se k vám budu těšit. Jako předskokan nikdy nevíte, jak dopadnete, jsou i země, kde se fanoušci těší jen na hlavní hvězdu a pokřikují na vás, že si nezaplatili za to, aby vás museli poslouchat.

Kde to tak je?

Moc se mi to nechce říkat, ale když se ptáte… Třeba v Německu na předkapely nikdo s otevřenou náručí nečeká. Není to fér, protože hlavní skupiny večera se snaží představit zajímavé mladé talenty. Pamatuji, že jsem byl na začátku osmdesátých let v Německu na koncertu Kiss. Jako předkapelu měli Iron Maiden. Pamatuji si ty znuděné poznámky návštěvníků. Někteří si šli zakouřit a pod pódiem zbyly jen hloučky nadšených cizinců.

V Helloween jste u mikrofonu vystřídal Michaela Kiskeho. Byla to velká pěvecká osobnost. Jak vás tehdy přijali fanoušci?

Část starších fanoušků asi tehdy byla vyděšená k smrti. Myslím ale, že bylo mnoho těch, kteří se mnou získali naději, že se kapela vrátí k metalu. Poslední album s Michaelem bylo totiž Chameleon a lidé se báli, že se Helloween dají na pop. To byla má výhoda.

Které z alb, jež jste s Helloween nazpíval, máte nejraději?

Navždy to asi bude Master of the Rings. Bylo první s touhle kapelou. Tehdy se toho tolik událo. Mám na tu dobu nádherné vzpomínky. A vedle něj se vždycky bude skvět to aktuální, které reprezentuje váš současný svět. Když kapely říkají, že mají nejradši nejnovější album, obvykle to myslí upřímně.

Na novém albu je bonusová píseň Burning Sun, jež je věnovaná Jonu Lordovi, bývalému a již zesnulému členovi Deep Purple. Znal jste ho osobně?

Já ne, ale náš kytarista Michael Weikath mu na několika festivalech omylem snědl připravené sendviče. Jon je pak zoufale hledal a když zjistil, kdo mu je spořádal, nehněval se a byl prý na Michaela hodný. Strávili spolu krásné chvíle. Michael je velký fanoušek starých Deep Purple. Když slyšel o tom, že Jon zemřel, přál si mu tu píseň věnovat.